Za kostelem blízko jednoho východu z parku do postranní uličky meškala nějaká ženština s dítětem. Byla velmi zbědovaná, v oděvu, jehož části asi nikdy k sobě nenáležely. Děcko měla omotané nuznou špinavou cíškou. Mohlo dle všeho býti asi dvouleté, ale činilo dojem nemluvněte. Bylo tuze bledé, smutné, vyjevené, očí temně modrých, jako rozplizlých, z nichž hledělo těžké, ale jaksi rozumné utrpení. Jednu ručku ovíjelo kolem krku ženy, druhou mělo volnou.
Nezdálo se, že by ty nuzné dvě bytosti byly přišly do parku žebrat. Nikoho ta žena neobtěžovala skuhravým poukazováním na svou bídu, nenastrkovala dítě ani ruku, nenadcházela těm dámám ani jim ruce mermomocí nelíbala. To nebyla ani stopa hnusné vtíravosti okázalé pouliční žebroty.
Vyšla sem spíše, aby chorému děcku dopřála slunné svěžesti a jakéhosi vyražení.
Také skutečně plno údivu a napjaté zvědavosti zíralo děcko vůkol sebe, ve smavou květy naplněnou zeleň, na ty nastrojené dámy a na jejich nastrojené, vypasené děti, jež měly tolik hraček – zíralo na ptactvo, jímž hemžilo se křoví… a patrná radost ze všeho toho zračila se na jeho ubledlých tvářinkách. Mávalo ručkou, tělo vzpínalo, pohybovalo rtoma, jako by cosi žvatlalo. Ale těžce strnulá, zasmušená jevila se tvář ženštiny. A byla při té radosti dítěte ze všeho toho, co docela jim nenáleželo, zřejmě úzkostliva, jaksi stále v nesnázích. Také, jako by děcko zdržovala ve chtivém jeho úsilí, našeptávala mu stále cosi a jedině někdy, nemohlo-li to právě u nikoho vzbuditi pohoršení, povolovala jeho radostnějším projevům, nakloňujíc děcko, aby vše lépe vidělo, vyhovujíc jeho rozmarům.
Lípy květly…
V ovzduší této syté něžné vůně lip, mající tak silný oblažující vliv na smysly, zdálo se všechno uspokojeno, oblaženo. Zjev ženštiny s dítětem v ovzduší to však jako by jedině nepatřil – protože v něm nebylo oblažení ani uspokojení. A také dámy v patrné nevrlosti vyhýbaly se tomu zjevu, zacházejíce na jiné cesty, a své děti přísně za sebou volaly: „Olgo, Oskare, sem pojďte!“ Byly mezi těmi dětmi samé Olgy a Oskaři. Ó, jak za nimi zřelo bledé děcko! Proč že se u něho nezastavily? Proč nebylo jako oni? –
Hle, muž podivín se svým psem nyní právě ubíral se kolem nepříjemné ženštiny s dítětem.
I on se svým psem přešel nevšímavě. Snad pro něho – vůbec bez veškerých zájmů pro nádheru a okázalost velkoměstskou – neměly ani významu bída a utrpení téhož velkoměstského života. Přešel, nepovšímnuv si zdánlivě ženy s dítětem. A kdož by to mohl za zlé míti jeho podivínství, jeho vlastní bolestné rezignaci vůči životu ztracenému, odstrčenému?
Alespoň té nevýslovné radosti děcka, když zhlédlo jeho psíka, neměl nechati bez povšimnutí! Jak se to děcko náhle radostně vzrušilo! Stáhlo údivem tvářinky, prsíčka nadulo a volnou ručkou začalo tak úsilovně mávati, až celé jeho tílko se při tom otřásalo. Ale nejvýrazněji, v touze po tom psíkovi, počínalo si pohledem. Široce rozevřelo svá modrá očka, jimiž nesla se za tímto zvířetem celá dětská duše, spěla za ním, chtěla je mít pro sebe… Celým tělem se za ním děcko natahovalo. Marně je matka zadržovala, vidouc v hořknoucím soucitu, jak marné je přání maličkého. Pes byl zatím zmizel za rohem, za svým pánem. Žena s dítětem se obrátila a popošla o několik kroků, leč dítě v témže usilovném chtění neustalo vraceti se pohledem tam, kam zašel psík, nad nímž bylo v takovém vytržení, a jalo se plakati tenkými naříkavými steny – –
Hleděl jsem dále za mužem se psem. Šel pryč ulicí ve své nezměnitelné chůzi. Ale nedošel daleko, učinil ještě několik váhavých, kolísavých kroků, jakoby nad něčím v nesnázích, pak zakolísal stranou a náhle se obrátil. Šel nazpět.
Jeho psík v udivení upřel oči na pána, nechtěl hned zpátky jíti. Bylo to tak nezvyklo. Leč vida, že není jinak, oddaně spěl zase za ním.
Ten mezitím sáhl si do kapsy a cosi tam nahmatával. Ruku pak tam již nechal.
Vracel se takto do téhož parku, odkud zrovna byl vyšel.
Hleděl kamsi do neurčita před sebe, jak bylo jeho zvykem, tím tupým, bezvýrazným pohledem, o němž se zdálo, že nechce a nemůže ničeho viděti. Mířil právě k místu, kde stála žena s děckem, ale jako by to nebylo v jeho úmyslu, nýbrž jako by pouhá náhoda ho v ta místa zaváděla a po matce, dítěti nic mu nebylo.
Ó, děcko již zase se tak začalo natahovati po psu, marně je chtěla matka zadržeti…
Muž, až k nim samým již docházeje, činil pořád, jako by jich vůbec nebylo. Již je takřka míjel, aniž se mohlo souditi, že je pozoruje, že si jich všímá. Až tu náhle jeho ruka, dosud v kapse trvající, z ní se vyzvedla a zanesla se v ňadra dítěte. Zanechala tam stříbrný peníz. Vše stalo se jaksi pokradmu, lstivě, aby nikdo ničeho nemohl zpozorovati.
Dítě, zanechavši hned psíka, chopilo se nevídaného lesklého předmětu. V témž úžasu jako prve s psem začalo se nyní obírati penízem, strkajíc si jej mezi rtíky a celýma očima ten výkon provázejíc.
Matka, vším tím nesmírně překvapena, chtěla cosi říci, ale jen beze zvuku zatřásly se jí rty a pak zavzlykala, nepohnutě se slzou v očích patříc za odcházejícím.
Ten nějak tak nemotorně byl odtrhl ruku od dětského tílka a co nejrychleji nyní odcházel. Ale jaksi zmatena byla jeho chůze, jeho suchá tvář téměř hněvivě se napjala a zhurta pohazoval rameny. Značilo to, že nechtěl nic věděti, viděti ani slyšeti o tom, co se stalo, a že vůbec jakékoliv upozornění na jeho osobu bylo by mu nejvýš trapné.
Skutečně téměř ubíhal skrze ten park, mezi těmi dámami, k jinému východu, kde nebylo oné ženy nesmírně dojaté… a ten jeho psík měl co dělati, aby mu stačil svými hravými, drobnými krůčky, přitom jako v úžasu nad nezvyklým počínáním svého pána povážlivě potřepávaje ušima.
Teprve na ulici, když byl za nimi park i ona vděčná žena i ony nastrojené dámy s nekonečným napomínáním svých Oskarů a Olg – zmírnil se zase spěch toho muže v jeho obvyklý těžkopádný chod za nějakým utkvělým nezvratným cílem vlastního podivínského nitra. A všechno nadále míjel bez povšímnutí…