Poráželi. Ten, který byl nejníže, osekával padlý kmen, výš podřezávali obrovskou jedli a ještě dále jiný dobýval pařez. Půda byla rozervána, zdupána, všady se válely pohozené nástroje, na stromech visely části oděvu. Všichni byli zaujati tak svou prací, že si nevšímali ničeho jiného; nedbali hrozící bouře, jež zde v rokli byla dosud málo zjevna, ozývajíc se jen vzdáleným rachotem; pouze někdy do vrcholů zašeřilo, níže blesk dosud neprorážel. Ostatně trochu bouře takové lesní duchy příliš nevyrušuje; tím méně postřehli hošíka, pod svahem stranou stojícího. Jakkoliv radoval se před chvilkou při stopě života v té děsivé samotě, nyní při pohledu na neznámé muže úžilo se zas jeho srdéčko. Bázliv a nerozhodnut díval se zdola na všechno. Muže klestícího kmen, k němuž měl nejblíže, zvlášť se jaksi bál; i že mu byl nejblíže, i pro jeho nevlídný zjev. Režná látka se záplatami o velikých švech halila shrbené tělo vysedlých kostí, kolem jeho krku byl ovinut žlutý pestrý šátek, jejž v horách nikdy nesnímají, a z nepokryté hlavy – klobouk odhozen byl nedaleko – čněly přes týl ježaté mokré vlasy. S třeskem odletovaly tříšťky od jeho pádné sekery… a při každé ráně přivíraly se oči chlapcovy. – Podobných zjevů, stejně oděni, stejně drsni byli ostatní, a jejich zamlklá činnost skoro příšerně zračila se v této samotě. –
Povstal jakýsi ruch. „Padá,“ houkl vtom jeden hlas a na svahu muži se rozskočili. S velebou skácel se lesní velikán, ještě to praští, šumí vzduchem, ještě zem se chvěje… S úžasem hledí na to hoch – hle, jak vytryskla vzhůru vlhká prsť, jak se ještě hýbe mocné dřevo, haluze zoufale vzpínajíc do vzduchu – a nyní dvé ptáčat s křikem úzkostlivým jalo se kroužiti nad slehlým vrchem! Jeden z dřevařů, se sekerami kmen obcházejících, mrštil po nich čepicí; ptáčata vzlétla s žalostným zatíkáním, až se hošík zachvěl. Muž pod svahem ledvaže sebou hnul při pádu stromu. Kradmo, v práci neustávaje, zkoumal okem položení kmene, na čem dřevaři mnoho záleží, a se zálibou zabručel: „Má dost.“
Jednotvárná činnost začala znovu s dřívější zamlklostí. Lesem zatím se setmělo, vrcholy s přilehlými mračny splývaly v jedno tmavé těleso. Hoch se zahleděl před sebe v jakémsi otupení a ztuhnutí.
Tu mihl se mu do oka u samých jeho nohou pohozený klobouk dřevařův. Škublo mu tělem; opanovaly ho jeho směšné choutky, i za těch mimořádných okolností. Téměř jako automat shýbl se rychle po klobouku a šoural se s ním obezřele k nejbližšímu suku, při tom drvoštěpa z očí nespouštěje. Činil tak s vášnivou zálibou, jakou jeví choromyslní při svých zamilovaných hříčkách, ale zároveň se zřejmou bázní.
Najednou se drvoštěp prudce obrátil. Zalekl se, uzřev znenadání neznámého hocha, o jehož příchodu neměl ani zdání; uskočil dozadu a pak rozezlen právě tím, že se tolik polekal, obořil se na hocha: „Co tu čmejráš?!“ Ten se jaksi vzpamatoval, schoval klobouk spěšně za záda a zmateně zůstal hleděti na drvoštěpa. Tomu byl ten upřený pohled nepříjemným. „Táhneš!“ houkl znova na hocha, který se však z místa nehnul, pořád jako prve upřeně pohlížeje na drvoštěpa. „Potáhneš-li!“ již opravdu rozlícen osopil se tento a dupnul hrozivě jednou nohou. Leč hošík pořád ještě se z místa nehýbal jako zmámené ptáče před hadíma očima a drvoštěp byl by si teď už jistě na zarytce dokročil, kdyby v tom okamžiku lesní temnotou nebyl šlehl blesk a zatřeskl hromový rachot. Rozezlená tvář mužova vzala na se pokorný výraz a on se poznamenal křížem. Zároveň spadly první těžké, roztříštěné krůpěje. Muž se ohlédal po svém klobouku. „Přece jsem si ho sem položil –“ zahučel si nevrle, a pořád jej nenacházeje, pojal náhlé podezření proti hochovi. Zuřivě se na něho obrátil; za jeho zády něco postřehl. Ale také hošík, z drvoštěpa zraku nespustiv, dovtípil se, co hledá. Jindy za podobné příležitosti, když něčí jím zanesený klobouk nebyl k nalezení, tajuplně se usmíval a chorými posuňky dával najevo, že něco ví.
Ale nyní nepočínal si tak. Jako psík, postižený při nedovoleném počínání, pro něž byl již druhdy trestán, schoulil se, skrčil ramínka a začal se třásti na celém těle. Zároveň chvějící se ručkou podával muži klobouk. Ten, snad proto, že přestalo hřmíti, nabyl předešlé odvahy. Jeho šedé oči nevlídně se zajiskřily. „Tedy krást jsi přišel?“ vzkřikl, domnívaje se skutečně, že má před sebou zloděje. Bez meškání se po něm rozehnal. Hošík pustil klobouk, a vztáhnuv jako na obranu obě ruce před sebe, poděšen uskočil, nejdřív pozpátku a pak přímo utíkal, kam ho oči vedly.
Pod svahem byla jáma, jarními vodami vymletá a dále v rozervaný příkop prodloužená. Ji si drvoštěpové upravili a uložili sem různé svoje nářadí; měli tu zásoby jídla, láhev s kořalkou, oděv, dýmky, plecháč rudé barvy k označení dříví a jiné harampádí pro své účely. – Hošík byl by se v ní možná octnul i při volné chůzi následkem té smyslové vady pro posouzení rozměrů; nyní poděšen, pronásledován, spadl do ní střemhlav, mezi ty zásoby, kořalku, dýmku i rudou tekutinu…Jako každý, jenž padnuv, bezděky se ohlédá, vzhlédl nad sebe s očima plnýma zděšení a rychle, pevně je pak zavřel, jako by zcela poddával se osudu. Zapadl ještě trochu níž do povolivší vzepřené směsi.
Supaje přiběhl sem za ním drvoštěp. S úžasem hleděl dolů na učiněnou spoustu, pak ho popadl vztek. Zrudnul v obličeji, sevřel pěstě, zaskřípěl zuby; a obrátiv se ke svahu, přiložil dlaně k ústům: „He, pojďte sem, hoši, hleďte!“ volal na ostatní, již zvědavě patřící dolů, a vkročiv sám do jámy, vytáhl z ní hocha, poddávajícího se jako kus mrtvé hmoty. Nahoře jím zacloumal, a drže ho pevně za kabátek, zpola ho vleka, šel jako naproti ostatním, ale zase v rozčilení se vrátiv, dovlekl hocha zpátky k jámě. „Podívej se… ty!“ chraptěl, vztyčuje ho, aby viděl, co učinil. Pak znovu s ním šel proti svahu, nedočkav svých druhů. Hoch se nevzpíral a s očima stále zavřenýma chvěl se v surové ruce jako osikový list.
Muži jeden po druhém zatím ze svahu scházeli dolů. „Copak to máš?“ zeptal se zvolna, jaksi nerad, muž nejdříve sem přišlý, s převislými víčky, což mu dodávalo divokého vzezření, jež ale tlumil líný výraz ostatní tváře. Jeho druh mlčky ukázal do jámy.
„A přišel krást –“ dodal. Muž s převislými víčky podíval se na chlapce a zamlaskal. Prozkoumav mžiknutím šťákloví v jámě, vyňal odtud roztlučenou svou dýmku. Troubel byl přeražen a z malované hlavičky zůstaly střepy. Mrštil obojím na zem. „No, co s ním chceš?“ zabručel. „Dej mu pár a ať jde –! Budeme mít nadělení,“ dodal s obavou vzhlédnuv do výše. A o chlapce se dále nestaraje, spěchal do nedalekého houští skrýti se před bouří.
Starci, jenž zatím sem došel, náležel zánovní kabát, rozlitou barvou zcela zkažený. Žilnaté ruce mu klesly, vysedlá brada spadla mu na prsa při tom pohledu, i dal se do bědování. Pak rozestřel si kabát před očima, mechem zas jej utíral, na všechny strany jej obracel a poznav, že z kabátu již nic nepojde, s novým nářkem popadl hošíka, aby se mu vymstil za nenahraditelnou škodu: nejdřív jím prudce zatřepal, a pak začal ho bíti, čím dál tím více při tom povykuje. Bylť to mstivý, žvavý stařec. Ani tu hoch nešpetl, zůstav němým a beze všeho zdánlivého pohnutí; oči měl pořád zamčené.
„To je ňáký zaryta –“ prohodil nový příchozí, protáhlé, ohyzdné tváře, a zatímco stařec, výrokem tím znova popuzen, se slovy „Však já mu –“ ještě hocha bil, začal drvoštěp se žlutým šátkem okolo krku široce vykládati, jak hocha stihl při krádeži a jak se mělo všechno ostatní. A nanovo se všichni rozlítili na ubohé dítě, jeden pro klobouk, druhý pro zkažený kabát, třetí pro zmařené jídlo, jež v hrnečku měl schováno.
„Teda zloděj ke všemu – ne, zloději se nesmí nic odpustit!“ horlil ohyzdný muž nejpozději přišlý a svým dílem přispěl také k týrání hocha.
Byli tak zaujati chlapcem, vlastně vzbouřenými chtíči surových svých duší, že zjevy bouře, čím dále hrozivější, zůstaly jimi téměř nepovšimnuty.
„Ale Makovička tu není –“ prohodili náhle všichni skoro najednou. „Hej, ty tam!“ křičeli z plných plic na muže, jenž vysoko na svahu, plně zabrán do tvrdé práce, dobýval pařez.„Ten se zasměje – švízu má pryč!“ pravil stařec a všichni dívali se na stráň, až půjde Makovička. Dolů sešel velký mladý člověk, stíraje si hojný pot z čela. „Jde nám příval!“ prohodil nejdřív, ještě nevěda, co mu chtějí.
„Pospěš tedy –“ volali mu netrpělivě vstříc. „Všechno je pryč, všechno je zkaženo, kořalka vylitá – a krást přišel,“ vysvětloval stařec nedočkavě ještě zdáli; sám pak začal znova bědovati pro svůj kabát a hocha dosud pevně držel.
Z několika slov zvěděl příchozí ostatní, podíval se zběžně do jámy a se zlostným, tvrdým výrazem otočil se po hochovi. Stařec hocha pustil a ten ihned poklesl. Zároveň otevřela se jeho očka, naplněná slzami a ztrhaným leskem hrůzy. „Tatínku!“ zaúpěl, vztáhnuv ručky k vysokému muži. Stařec něco zabreptal, všichni s úžasem na sebe se podívali a zmateni ustoupili stranou. Bili tedy dítě svého kamaráda. Ten zamračil se ještě víc a hryza si rty v rozpacích ohlížel se na strany. Pohledům hošíka a soudruhů se vyhýbal. Ti, postihnuvše jeho rozpaky, nabyli tím smělosti a zvědavě ho pozorovali, nikoli bez jakési škodolibosti.
Věděl to Makovička, cítil ty pohledy na své tváři. Nechtěl se zdáti sláb. „Co tu děláš?“ zahřměl na hocha, popadnuv ho za ruku. Hoch neodvětil, jen očka semkl zas a hlava poklesla mu na stranu. „Vzdoruje,“ jedním sborem připomněli diváci, jimž výjev patrně se začal líbiti, co poznali, že kamarád proti nim se hocha neujal.
„Tak tedy nepovíš?“ obořil se Makovička znova na dítě, a nedočkav odpovědi, pádně je udeřil. Bez hlesu se zapotácelo a schýlilo hlavu ještě níž jako podťatá květinka.
„Vzdoruje, vzdoruje,“ opětoval stařec zpěvným hlasem.
„Však já mu vyvzdoruju – má to po mámě!“ křičel Makovička.
„Maminko!“ zaúpěl hošík při té zmínce, ale té, jíž se dovolával a která jediná ho mohla ochrániti před tvrdými srdci, zde nebylo.
„Tu máš mámu!“ zařval Makovička. A teprv teď připomněním ženy jaksi povinna se cítě obhájiti svou čest před těmito lidmi, ale nejvíce snad vznícen nastřádanou za léta nenávistí proti dítěti, již mu bylo zdržovati, aniž věděl proč – vrhl se na hocha se zlořečením a ranami. Krutěji než prve všichni ti lidé cizí za poškozené své zájmy zacházel s ním jeho vlastní otec. – – –