Mladá paní ležela v pokoji na pohovce s obvázanou hlavou. Na okna zalehala právě plnou silou rudá zář, pronikajíc jimi až do nejzazších koutů pokoje. Tu přišlo pod okno kuře a hlasitě zakřičelo. Pak znova, mnohem silněji, až sebou mladá paní trhla. Bylo v těch zvucích něco nezvyklého, něco jaksi nezvířecího, čím každý musil se upozorniti. Kuře volalo pořád, a mělo to již ráz patrného kvílení, zvířecího stesku, zvířecí zoufalosti. Paní vyhlédla oknem. Zrovna proti ní na povýšeném drnu stálo kuře mrzáček. Natahujíc krk, potřásajíc křídly s řídce vyniklými brky, ošklivé a rozježené, ono tak křičelo, a ostrá jeho očka proti oknům hleděla. Paní jakási nejistota a zmalatnělost jala při křiku ošklivého zvířete. Byl to teď neodbytný, vyzývavý, na něco urputně upamatující křik. Zařinčela po oknech mladá paní, vzkřikla plašivými zvuky, ale tím více ozývalo se kuře. Přes jeho černý, zježený hřbet svezl se rudý intenzivní odlesk. Jako bronzem zasvítilo tělo mrzáka. A jako by zvíře pocítilo zrovna ten vliv, zamávalo prudce křídly, dokořán zobák rozevřelo. Vyzněl pronikavý vřesk jakéhosi úžasu a hrozby, ze všech nejsilnější. Paní napadlo, že to černé kuře je zvíře tajemné, že jeho křik má věštebnou moc, že věští neštěstí nebo smrt. Popadla ji svrchovaná hrůza. Příšerný byl vskutku zjev kvičícího, osvětleného zvířete mrzáka. Ano, hrůza popadla mladou paní a odtrhla se od okna. Pak se jí ale náhle zmocnil sžíravý vztek nad vlastní slabostí a drzostí kuřete.
Přivolala děvečky.
– Slyšíte, sípala. Hned mně toho zmetka chyťte a zařízněte. Nebo s ním praštěte o zem, cokoliv, jen pryč s ním, pryč! –
Děvečky se rozběhly za kuřetem. Pořád stejně křičíc a stejně osvětleno, ubíhalo kuře před nimi. Chtěly mu nadehnati, zběhlo z jejich kola. Hnaly je kolem stodoly, kolem stohu slámy, kolem hromady dříví, již Pepka po něm sahala, ale uniklo. Vždy uniklo. Zběhlo zpátky na dvůr, zpátky pod okna, stále mrskajíc očima stranou, kde by byla spása. Zdola přibíhá čeledín. Pod jeho ohromnýma botama duní půda a kožená zástěra mu tluče o kolena. Děvečky křičí, jedna se vrátila, aby nadbíhala, jedna přiskočila blíže k čeledínovi, aby kryla ústup stranou. Čeledín sám žene kuře, ze všech stran obemknuté, úzkou jedinou cestou ke kůlně. Tam je dřevěný přístavek, z něho kuře jim neunikne. Postřehlo kuře nástrahu, zakrouzlo celým tělem, zapištělo, prsíčkama schýlilo se k samé zemi a takřka se po ní plazilo, těkajíc po nějaké záchraně. Již dopadla podle samé jeho hlavy těžká bota čeledínova, čeledín sám s mňouravým radostným vzlykem jej chytal za konec perutě, děvečky přibíhaly v úzkém kruhu a hlasitě se smály. Kuře sebou škublo s napětím všech sil… a hle, zoufale se stísnivši, mohlo vklouznouti pod vrata do kůlny… Ticho tu bylo, šero a samota. Jen zvenčí zazněl sem teď ohlas zaklení, šrámání po vratech, nějaké úrady. Pak bylo slyšeti Pepku.
– Tam za ním nepůjdem… (pokračováno šeptem)… Zítra mrchu dostanem a konec.
Všechno se vzdálilo.
Třesouc se a zobáček bezvolně otvírajíc, tlačilo se kuře od vrat. Slepě prodíralo se mezi nahromaděným papírem, mezi hadry, bednami a dřívím. Dostalo se v nejzazší zákoutí. A pořád necítíc se bezpečným, ještě se ohlédalo po nějakém útulku. V koutě byla rozhozena otep slámy. Do té slámy rychle zalezlo. Lezlo, vydíralo se na povrch. Náhle zatípalo…
Tak se sešli zas. Stejně žili, stejně trpěli, týmž osudem svedeni. Jsou zas pospolu, aby pospolu dotrpěli. –
V těchto chvílích oživlo pusté zákoutí. Z lišt vnikal také sem odlesk večerní. V řady vzdušných světelných veřejí, stíny povalů dělených, nastavěla se intenzivní rudá zář. Kam zasáhla, všechno obživlo. Nový svět, fantastické tvary vyvstávaly pod jejím dotekem, nic jí neušlo, nic neopomenuto. Světelné veřeje nabývaly rozměrův. Prostor zdál se jimi pozvédán, mželo to jako kovový poprach. Řada jich postavila se kolmo na slaměné lůžko. To nebyla nyní sláma a na slámě neležela tvář v agonii. Byl to zcela jiný, jakýs zářný mystický zjev. Kuře právě povylezlo na nahá prsíčka. A stále nové světlo proudilo sem lištami. Světelné veřeje nabyly nejvyšší své intenzity, krvavě zaplanuly. V jejich stopách nabývalo všechno kovové určitosti a mrtvá hmota vzburcována k životu. Slaměné lůžko v koutě vznítilo se tu plamenným oblakem a na něm andělsky, jako bytost z nebes, zazářila dětská tvář. Ještě výš povylezlo kuře, rozhlédlo se, jemně zašvířilo a přitulivši se k dítěti zavřelo blaženě očka. –