Nevydávám knihy, abych zbohatl, ale aby tady prostě byly

Rozhovor se Zdeňkem Beranem pro Unitedfilm.cz, 2026/2

PhDr. Zdeněk Beran, Ph.D. (1959) studoval obor čeština–angličtina na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1979–1984). Poté nastoupil jako odborný redaktor do redakce beletrie v nakladatelství Svoboda. V roce 1990 se stal odborným asistentem na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF UK. Na pražské anglistice působí dodnes a vyučuje rovněž na Metropolitní univerzitě Praha. Kromě překladů beletrie a odborné literatury (J. London, K. Vonnegut, A. Bloch, H. G. Wells aj.) se podílel i na uspořádání Slovníku spisovatelů anglicky píšících autorů a na edicích několika knižních titulů. Nám se zalíbil jeho přístup, když zděděné peníze věnoval a věnuje v nakladatelství LEVYN na vydání souborného díla pozoruhodného, ale nedoceněného a téměř zapomenutého spisovatele Josefa Karla Šlejhara. Je to téměř unikátní na dnešním knižním trhu, kde je konkurence obrovská a přednost mají komerčně zajímavé tituly. Pohnutky a přístup pana Berana nám připadají velmi chvályhodné, proto jsme se rozhodli mu dát prostor, aby se o něm dozvědělo více lidí. Takoví srdcaři nám imponují a fandíme jim.

Vystudoval jste anglistiku, celý život učíte a překládáte z angličtiny a váš učitel a kolega byl Martin Hilský, geniální překladatel celého díla Williama Shakespeara. Jaký je to člověk a obohatil vás něčím vnitřně, kromě znalosti angličtiny?

Profesor Martin Hilský je naprosto výjimečný člověk, osobnost, kterou v životě potkat znamená mít obrovské štěstí. Já jsem to štěstí měl. Když jsem na přelomu 70. a 80. let začal studovat na Filozofické fakultě, byl ještě poměrně mladý, a přesto jsem nabyl dojmu, že svými znalostmi a způsobem jejich podání vysoko převyšuje většinu vyučujících. Byl samozřejmě i přiměřeně náročný a přitom přátelský, vždycky ochotný o věcech debatovat. A když mě pak přizval k práci na pražské anglistice a poctil mě tím, že mě přijal za svého kolegu, snažil jsem se budovat se studenty podobný vztah. Stručně řečeno, Martin Hilský byl pro mě silnou inspirací jak po odborné, tak lidské stránce, a stále je. K osmdesátinám jsem mu napsal sonet o jeho Shakespearovi, zakončený slovy „a to je tvoje dílo, naše ne; my dál jen přihlížet chcem nadšeně“. Nadšeně právě kvůli té stálé inspiraci, byť i s vědomím, že sami tak vysoko sotva vystoupáme.

V Praze jste se potkal s Arthurem Haileyem (britsko-kanadský spisovatel – pozn. a.). Byl to nějaký výjimečný pocit obdivu a úcty a byl to jediný významný spisovatel, kterého jste potkal či poznal?

Za svého působení na pražské anglistice jsem se setkal s několika spisovateli, protože zejména v 90. letech byly jejich návštěvy docela hojné. Měl jsem tak možnost těšit se z přítomnosti takových osobností jako William Golding (anglický spisovatel – pozn. a.), Arthur Miller (americký dramatik – pozn. a.), Gore Vidal (americký spisovatel – pozn. a.), Robert Fulghum (americký spisovatel – pozn. a.), Allen Ginsberg (americký básník – pozn. a.), David Lodge (britský prozaik – pozn. a.), Muriel Sparková (skotská spisovatelka – pozn. a.) aj. Návštěva Arthura Haileyho byla výjimečná, u českých čtenářů se po léta těšil ohromné popularitě, takže na jeho přednášce ve velké aule bylo doslova nabito. Já byl tehdy tajemníkem katedry a staral se o to, aby se bezpečně dostal k vozu z velvyslanectví, který na něho čekal na ulici. Vedl jsem tudíž tehdy již starého pána přes celou budovu fakulty, byl do mě zavěšený, šel pomalu, takže jsme měli možnost spolu promluvit a evidentně byl z toho nesmírného zájmu dojatý.

S přítelkyní máte malé nakladatelství LEVYN od roku 2004, kde si vydáváte knížky pro radost, což je v dnešní době, kdy se vydávání poměřuje ekonomickou návratností, vzácnost, někdo by mohl říct i bláznovství. Je to klasický DIY (Do It Yourself) počin, kdy kašlete na distributory a nabízíte knihy jinou formou, takže u vás je cílem ta cesta?

Upřesním to: moje současná přítelkyně Míša si kdysi nechala zaregistrovat tuto značku a dlouho pro ni neměla uplatnění. Když jsme si pak vzájemně vstoupili do života, uplatnění se najednou našlo. Nejprve to byly moje nevydané překlady, pak přišel na řadu pokus vydat některé opomíjené české klasiky. V tom hrála roli zase ta moje profese, neboť jsem viděl, kolik dobrých komentovaných vydání klasických anglických autorů mají k dispozici studenti anglistiky. Ale já taky vystudoval bohemistiku, a i když vím, že se kvalitně připravené texty českých klasiků také vydávají, mrzelo mě vždy, že to je poměrně dost výběrové a někteří spisovatelé, neprávem opomíjení, se takové edice ani nedočkají. Tak jsem chtěl trochu přispět k rozšíření znalostí právě o nich. S vědomím, že se to bude prodávat špatně, ale na hledání jiných způsobů distribuce, než je ta běžná, bohužel nemáme čas. Děláme to všechno při zaměstnání.

Vaší vlajkovou lodí je kompletní dílo poměrně zapomenutého spisovatele Josefa Karla Šlejhara (17. 10. 1864 – 3. 9. 1914). Proč zrovna on? Nějaké osobní zalíbení v jeho tvorbě nebo obdiv k postoji a životu?

Kdo si jednou přečte Šlejharovy prózy, buď je zcela odvrhne, nebo jim propadne. Jinak to asi nejde. Šlejhar je u nás znám především novelou Kuře melancholik, ale jeho dílo je mnohem rozsáhlejší. A o všem, co vytvořil, lze říct, že tak jako on nepsal a nepíše žádný jiný český spisovatel. Byl naprosto nekompromisní v odsudku všeho negativního, co viděl a cítil v lidské společnosti i v jedincích, pokrytectví, sobeckost, bezohledné ambice, zákeřnost, nenávist; vlastně to bylo jeho jediné téma. A toho se zmocňoval jazykem, který je také jedinečný, exaltovaný, expresivní, využívající bohaté slovní zásoby, do níž sám přispíval svými umnými novotvary. To vše může pohodlné čtenáře odrazovat, ale ti náročnější nebo vnímavější si naopak to všechno můžou vychutnávat jako bohatou a pestrou, pikantní krmi.

Tvořil před více než stoletím, přesto jeho temné knihy popisující zlo a špatné vztahy mezi lidmi by dnes mohly být velmi aktuální, možná by i měly určitou paralelu. Patří mezi spisovatele, kteří ve své době nebyli pochopeni a dnes o nich čtenáři už nevědí, takže nebýt vás, byl by jednou a provždy totálně zapomenutý?

Úplně zapomenutý by asi nebyl, tu a tam vycházejí výbory z jeho tvorby a určitě má sice malou, ale věrnou obec příznivců. Takže natolik svoji roli nepřeceňuji. V jednom máte ovšem nespornou pravdu: když si odmyslíme ty aspekty díla, které jsou dány jeho dobou, ve svých analýzách zla a krutosti se zdá až obdivuhodně aktuální. Byl až chorobně citlivý ke všem projevům toho, čemu říkal všestranné zlo, a s ohromnou pronikavostí dokázal vyhmátnout univerzální rysy lidské povahy. Ve své době pochopený příliš nebyl, protože svůj odpor vůči tomu, co ho dráždilo, nevyjadřoval jen ve své tvorbě, to vyzařovalo z celé jeho osobnosti. Podívejte, co o něm napsal nakladatel B. Kočí: „I Šlejharův zjev měl v sobě cosi bojovného. Horní řada zubů vždy zakousnuta do spodního rtu, ruce měl v pěstě sevřené a v loktech ohnuté, mával jimi před sebou, jako by každý jeho krok byl přípravou k ráně, kterou měl nejbližší nepřítel dostat. Tak ho znali Pražáci a uhýbali mu z cesty, když se někudy řítil.“ Toužil po ideálním světě, po ráji, ale věděl, že žije v pekle.

Prý vás vydávání jeho díla stálo skoro všechno vaše dědictví, takže to spíš děláte jen z lásky, že? Je to posedlost, nebo cítíte jistý morální dluh vůči němu, a je to váš úkol v tomto životě?

O penězích nemluvme, ty se vždycky nějak seženou, když jde člověku o věc. Nicméně ano, je to labor of love (práce z lásky – pozn. a.), která ovšem zahrnuje i jiné autory, na které snad taky jednou dojde. Sebrané spisy už to nebudou, to je příliš ambiciózní projekt na to, aby je dělali jeden dva lidé. Šlejhar si je ovšem zasloužil, byl tu spíše kulturní než mravní dluh, navíc jediný pokus o vydání jeho souborného díla ztroskotal ve 30. letech minulého století, a pak už vlna zájmu opadla. Za socialismu pak neměl vůbec na růžích ustláno, nejspíš proto, že podstatnou součást jeho vidění světa tvoří i jakýsi svébytný mysticismus, snaha vysvobodit se z ubíjejícího materiálního světa transcendencí do duchovní sféry. Dnešní doba tyto překážky nezná, a tak je namístě Šlejharovo dílo a jeho silný apel vzkřísit. Jestli je to můj úkol v životě, nevím, přece jen už mám většinu života za sebou, ale berme to takhle: když to neudělal nikdo jiný, udělám to já, jak nejpoctivěji budu umět a taky jak nejrychleji budu umět, aby čtenáři na dokončení spisů nečekali desítky let, jak se u nás bohužel stává. Dostatečnou kvalifikaci na to myslím mám.

Vlastně jste z popela zapomnění zhmotnil jednu postavu a přinesl nejmenší detaily o životě tohoto spisovatele. Stal se tak trochu součástí vašeho života a podvědomě třeba jezdíte na místa, kde byl on, abyste zjistil podrobnosti staré 110 let?

Když se pustíte do vydávání celého díla jednoho autora, tak vás to chtěj nechtěj pohltí. Objevujete stále nové věci, dělíte se pak o ně se čtenáři v doslovech, a podnikáte úžasné dobrodružství, které bychom mohli nazvat literární archeologií. Přitom vás samozřejmě neustále pronásledují obavy, že nevíte dost. Ve Šlejharově pozůstalosti je spousta rukopisů, jejichž důkladné prostudování by možná ukázalo další a další stránky autorova života a jeho myšlení. Na práci s těmito často velmi špatně čitelnými písemnostmi bych ovšem potřeboval tým spolupracovníků, takže toto není možné. Ale navštěvovat místa s ním spojená, setkávat se s lidmi, kteří mají o něm co říct, osahávat si jeho rodnou podkrkonošskou krajinu, to jsou všechno věci, kdy s tím člověkem doopravdy žijete. Vydávání spisů je teď v polovině. Až tu práci dokončím, pokud se to podaří, nevím, jak budu dál žít bez něho…

Josef Karel Šlejhar měl ekonomické, rodinné a osobní problémy a asi moc radosti a štěstí nezažil, když psal o pesimismu a zlu. Je to úděl lidí, kteří předběhnou dobu, odhalí pokrytectví svého okolí, a tudíž se sami vyčlení a nejsou pochopení a ani samozřejmě oblíbeni?

Ano, patrně to skutečně je jejich úděl. Ale na druhou stranu si nezastírejme, že Šlejhar měl i velmi zvláštní povahu, která ho odsuzovala téměř k osudu štvance. Na žádném místě dlouho nevydržel, ač to byl robustní horal, pronásledovaly ho časté zdravotní problémy, velmi nesnadno si budoval vztahy s jinými lidmi a jeho manželství po pár letech skončilo v troskách. Sžíravě se vysmíval všem moderním pedagogickým teoriím, přesto nakonec skončil jako učitel. Toužil žít na venkově, a přesto poslední léta života prožil v Praze. Byl to člověk mnoha paradoxů. Věřím, že s takovými lidmi není snadné vycházet, ale i tak jsem přesvědčen, že v jádru to byl člověk ryzí. Přirovnal bych ho ke kvádru čediče z lomu, který se nalézal na návrší nad jeho statkem, kde se v mladších letech neúspěšně pokoušel hospodařit.

Kolik tak lidí si koupí vámi vydané jeho knihy? A těší vás fakt, že vůbec spatří světlo světa, nebo jste zklamaný nezájmem a občas jste to už chtěl vzdát?

Za ty čtyři roky, co spisy vycházejí, jenom u prvních dvou svazků jsme přesáhli stovku prodaných výtisků, a to ještě musíme vzít v úvahu, že něco odebraly knihovny. Ekonom by tedy šílel. Já si však přesto myslím, že důležitější je, aby ty věci tady byly. Jestli si je někdo koupí nebo vypůjčí, je jedno. Kniha se nekazí, tu si lze koupit vždycky, pokud je k mání – až k ní člověk dozraje, až na ni dostane chuť nebo mu někdo řekne, že bez ní nelze být. Malým zájmem tedy zklamaný nejsem, i když jsem pochopitelně očekával víc, ale člověk musí být realista. A protože tyhle věci nedělám proto, abych zbohatl, nikdy mě nenapadlo, že bych to měl vzdát. Nedokončených spisů máme habaděj, já chci spisy dokončit. Asi taky nejsem člověk pro svoji dobu. Josef Chuchma (český novinář, publicista a fotograf – pozn. a.) mě před časem nazval podivínem. Souhlasím, i když se tomu směju. Ano, v tom smyslu, že si umanutě prosadím to, co chci já, a ne k čemu mě tlačí nějaká nepsaná společenská norma, která mi může být ukradená, jsem podivínem a jsem jím rád. V tom bych si asi se Šlejharem nejvíce rozuměl.

Unitedfilm 2026/2, autoři: Eva Csölleová, Vítek Formánek