První noc byla nejhorší. Chodil jsem po domě, přecházel z místnosti do místnosti, tam jsem se ale neodvážil – do toho pokoje, kde se to všechno stalo. Bál jsem se, měl jsem hrůzu z toho, co tam uvidím. Co když tam tu spoušť neuklidili? Co když jsou na zdi a na koberci pořád ještě fleky od krve? Co když – byla to šílenost, ale nemohl jsem se toho pomyšlení zbavit – co když tam pořád ještě leží zkrvavené mrtvoly mých rodičů, zbavené veškeré lidské podoby? Nejstrašnější z toho všeho ale byla jistota, že už tam nebudou. Teď. Ani nikdy jindy.
Přesto mi bylo jasné, že do obýváku nakonec vstoupit musím. Nemohl jsem se mu pořád vyhýbat. Koneckonců to bylo poslední místo, kde byli naši ještě naživu. Jenže projít těmi dveřmi, to bylo peklo. Třásl jsem se v tu chvíli jako osika…
Rozhlédl jsem se – pokoj byl jako ze škatulky. Uvedený do normálního stavu, tak by to asi řekli – teda ti, co to tady uklidili. Ale tohle nebyl normální stav, na to tady bylo až moc naklizeno. Máma si sice dávala záležet, aby měla všude čisto a pořádek, ale nebylo to jako u jiných lidí – nemělo to žádný pevný systém. Spíš to byl takový uspořádaný chaos než nějaký pečlivý pořádek. Táta byl jiný, ten nechával věci, kde se jen dalo. To mámě lezlo pěkně na nervy. Teď mělo všechno (teda všechno, co nám zůstalo) jakoby své místo, ale mně to tu připadalo úplně cizí.