Ukázky z knihy

…tehdy jsem se poprvé učil střílet. Poprvé jsem se dověděl, jak zacházet se zbraní. A třeba by nám všem ubylo spoustu starostí, kdybych si ten první den přiložil pistoli k hlavě a stiskl spoušť. CHLAPEC SI VYSTŘELIL MOZEK VZDUCHOVKOU! Bulvární plátky by si pěkně namastily kapsu…
Ale kdepak, na mě ty své špinavé pařáty strkat nebudou. Stačí, jak rozcupovali památku mých rodičů, jako když šakalové rvou maso z mršiny. Podobně jako mě tady pomalu kuchá Sigmund, až si připadám jako obraná ryba na talíři: rozpitvaný, obnažený, že ze mě nezbývá už ani celá kostra, jen truchlivá hromádka kostí…

Starý Sigmund právě dočetl, co jsem zapsal do záznamníku o mámině a tátově smrti, a začal mi udílet další přiblblé kázání – pardon, poskytl mi několik velmi rozumných rad. (Mám dojem, že bych měl v zájmu příštích pokolení Sigmunda představit. Správně se jmenuje dr. Ackfield. V téhle díře, do které mě strčili, dělá cvokaře. Já mu říkám Sigmund, protože ho chci naštvat.)

Takže: Sigmund mi vykládal, že bych se měl v duchu vrátit na začátek celé té kurvárny a znovu si prožít, co se se mnou tenkrát dělo. Chce prý po mně, abych do toho jeho cvokbuchu vypsal, co jsem tenkrát cítil, ale ne z dnešního pohledu – měl bych tedy vynechat všecky ty nadávky na doktory, policajty a dospěláky vůbec. Povídám: „To teda chcete, abych neřekl celou pravdu.“ A on že prý ne, chce znát celou pravdu – musí, aby mi mohl pomoct – ale chce prý čistou pravdu, ne můj dodatečný výklad.

První noc byla nejhorší. Chodil jsem po domě, přecházel z místnosti do místnosti, tam jsem se ale neodvážil – do toho pokoje, kde se to všechno stalo. Bál jsem se, měl jsem hrůzu z toho, co tam uvidím. Co když tam tu spoušť neuklidili? Co když jsou na zdi a na koberci pořád ještě fleky od krve? Co když – byla to šílenost, ale nemohl jsem se toho pomyšlení zbavit – co když tam pořád ještě leží zkrvavené mrtvoly mých rodičů, zbavené veškeré lidské podoby? Nejstrašnější z toho všeho ale byla jistota, že už tam nebudou. Teď. Ani nikdy jindy.

Přesto mi bylo jasné, že do obýváku nakonec vstoupit musím. Nemohl jsem se mu pořád vyhýbat. Koneckonců to bylo poslední místo, kde byli naši ještě naživu. Jenže projít těmi dveřmi, to bylo peklo. Třásl jsem se v tu chvíli jako osika…

Rozhlédl jsem se – pokoj byl jako ze škatulky. Uvedený do normálního stavu, tak by to asi řekli – teda ti, co to tady uklidili. Ale tohle nebyl normální stav, na to tady bylo až moc naklizeno. Máma si sice dávala záležet, aby měla všude čisto a pořádek, ale nebylo to jako u jiných lidí – nemělo to žádný pevný systém. Spíš to byl takový uspořádaný chaos než nějaký pečlivý pořádek. Táta byl jiný, ten nechával věci, kde se jen dalo. To mámě lezlo pěkně na nervy. Teď mělo všechno (teda všechno, co nám zůstalo) jakoby své místo, ale mně to tu připadalo úplně cizí.