I v ono ústraní vzpíralo se pronikavě světlo uliční, modravě vytřeštěné, nepohnuté a jakoby v tato stanoviště úmyslně se probravší. A pořád zastihalo zde ono soudruží, které tu bylo zanecháno. Sice před nějakou ještě dobou přišla sem přihlédnouti ta snědá, velká, silná a vybrala poslední obsah mošničky stařenčiny. Bylo v ní pořád ještě dosti, však bylť také Štědrý den. Stařenka tehdáž jako by ani nepozorovala jejího příchodu, nepovšimla si obvyklého dění. Až když do ní ta snědá, velká strčila, zakomihalo v starých jejích nohou, zapotácela se, stromeček div jí nevypadl z rukou.
– „No tak stůjte,“ obořila se na ni ta snědá, silná.
A tím jako by si teprv stařenka uvědomila zas život.
– „Ah, vezmi mě již domů,“ rozlinulo se jejími rty jako žalným zašvířením ptáčka a co nářku tají se v takovém zašvíření jakoby smrtelných tuch.
– „To by tak,“ utrhla se ta snědá, silná, „ještě lidi choděj, ještě jste si nevydělala na to svý sakramentský živobytí.“ A ještě mihla se v šeru před bílým jako beztvárným obličejem stařenčiným ta pěst, jíž sice nikdy neviděla, ale před níž bezděky se uchýlila pudem malomocné ohroženosti…
Ach, nechali ji tedy ještě tam a nechali ji pořád, nikdo pro ni nepřicházel, aby odvedl toto stoleté schylující se stáří v teplý, hostinný útulek krbu Štědrého večera, v němž prý se tají tolik poezie a tolik všelidské lásky a milosrdenství.
Snad na ni zapomněla zatím ta snědá, velká při svých orgiích Štědrého večera se svým galánem – chceť se tolik jíst a pít a milovat o takových Vánocích, sama poezie jejich k tomu vyzývá. Snad zatím docela se zpila se svým galánem, jak nikdy neopomene učinit z hodů štědrosti a lidskosti, a tím spíše a vydatněji a právě o Štědrém večeru, kdy opije se tolik vyznavačů křesťanské lásky. Anebo snad mínila, že přec pořád někdo ještě přejde tam tou pasáží, jako nikdy neustane bábel velkoměsta v pachtění a honění svých snah, a že v takové opuštěnosti srdce lidské tím je přístupnější štědrosti a vzájemnosti. Je potřeba vydělati na to živobytí schylujícího se stáří, každý krejcar bude tu ještě dobrý na bordó punč, jejž o Štědrém večeru do němoty pije celé křesťanstvo, má-li naň; především však potřeba vydělati na to sakramentský živobytí onoho schylujícího se stáří…
A tak tedy ji tam zanechali…
A to cos na nádherné, příkře osvětlené pasáži, kterou dnes opustilo velkoměsto, bylo stále zřejmější, zmocněnější, vyvstávalo v jakés podstatě jako přízrak v prostorách zdí. Co smysly hmotně nepochopují a co plní je tím větším děsem, tu vyvstávalo a ohromivě tanulo. Hrůza, velká mystická hrůza, vzdálená tak černě a neobsáhle všech lidských iluzí a zdání, tudy vála, jen kdo by chtěl nastavěti líc příšerným jejím závanům. I samu poezii Vánoc, jíž dávno již nevěřím, servávala v bezútěšně záhadné dění, v němž jako by propadalo se vše ze života.
A jako by pozastavila se zvláště na tom jednom místě v ústraní pasáže, kde odbývalo se to, co tajemnou clonou mystiky ukryto je navždy. A jako v zápětí toho odbývání vála tu ona velká mystická hrůza, nepozastavující se před žádnou útěchou života, ale strhujíc vše bezmezně…
Když pak z nebes posléz začaly se řinouti spousty sněhu v nezvěstných svých závanech a bílou poezií zastřely i toto město, aby přece snad vyhověno bylo tradici Vánoc, nakupily se také na jedné věci v ústraní nádherné pasáže. Nakupily se a nedaly prohlédnouti těm, co ožralí vracejí se z hodů štědrovečerních, co by to bylo a co to tady zůstalo zapomenuto, i kdyby smysly jejich nebyly ani zmámeny požitky hodův křesťanství, jak vše na tom ústranním místě splynulo v jediný beztvárný chomáč. Ani ti, co odebírali se méně zpiti na parádu „půlnoční“, jež dávno přestala být symbolem největší chvíle, jaká kdy lidstvu dána byla, nepovšimli si ničeho, co v onom chomáči se ukrývalo, zejíc temnou záhadou.