Ukázky z knihy

„Ale dovol… nepochopuji, je mně to pravou hádankou, jak se mohla s tebou, totiž v tvém stavu tehdáž, stát všechna tato změna… tak nepochopitelná, zrovna učarovaná… vždyť to vše připadá holou nemožností! Odpusť, ale přece nedávno musels ještě pobývat…“

Tu uvázla mu rozpačitě další slova v hrdle. Tu zmátl se, začervenal jaksi za přítele… Neodváží se přece vmetnouti takové opovržené, infámní slovo v tvář tomuto elegánu, jenž pikantně obložený beafstek zajídá sýrem camonbert… Vůbec takové slovo jen na mysl připustiti jako by bylo rouhačstvím jakýms.

A ohlédl se zároveň, jestli někdo v této okázalé místnosti jeho myšlenku, ono slovo na rtech nepostřehl, které rovněž tak sem se nehodilo jako ve svatyni pusté zaklení.

Sklepníci, ruce v kapsách, právě strašně zívali, opřeni o kredenc, div jaksi zpětným působením těch zivů ji nezvracujíce; patrně naštěstí pro zachování renomé nepostřehli ničeho.

Přítel se srdečně, nonšalantně rozesmál, jako by mu byla jednak nadmíru vhod a co nejpříjemnější tato nediskrétní, ovšem nevyslovená připomínka… a také rozpaky přítelovy jaksi zalahodily jeho samolibosti nynější.

„Jen to teda dořekni… nic se nežinýruj. Hm… toť se rozumí, že v kriminále ještě donedávna jsem pobýval,“ cedil diskrétněji skrze zuby. – „Ano, ano… donedávna… ještě v tom kriminále… pobýval…“ utkvíval tu jako v zádumčivé, blaživé rozpomínce.

Ale pak zas vrátiv se ke skutečnosti jaksi rozmarně se zaveselil:

„Ba právě že v kriminále – a to máš celé to tajemství, vlastní podstatu věci, zdánlivě tak nemožné, jak se ti zdá. To je teda celý ten úspěch, abys věděl…“

„Ale dovol, to je mně pak tím větší záhadou, tím všechno jen zapletenější… dovol, ten tvůj kriminál,“ sotva vydychl… – „a hned zas všechen tento blahobyt,“ spočinul s respektným důrazem, aby jaksi vynahradil a vyvážil tamtu ošklivou věc, když již nemohl se jí vyhnouti.

„Toť je přec nesrovnatelné, neuvěřitelné, vůbec nemožné!“ A pravý úžas, stupňující se záhadou, která před ním stále vzrůstala, místo aby se vysvětlovala, značil se v jeho vyjevené, proletářské tváři; a tímto úžasem obezíral přítele.

„A přec uvěřitelné, možné, ba naopak tak prosté a přirozené,“ odtušuje přítel, zálibně si pomlaskuje a pokyvuje hlavou jako na vítěznou přesvědčenou, a tvářil se jako v nejlepších rozpomínkách, neobyčejně zároveň zajímavých a významných, o nichž chystáme se vyprávěti nedočkavé, napjaté zvědavosti, ale zároveň prodlévajíce, abychom zvědavost vyhnali na nejvyšší žádoucí stupeň.

„A pamatuj si, že když bída vrcholu dostupuje, že již zase dobro nastupuje. Tak to bylo vždy a je – hlavní je neztrácet hlavu. Hlavu jen neztrácet, pitomě nezoufat a přizpůsobit se vždycky duchu doby, jejím požadavkům, tomu, v čem si svět právě hoví a libuje. Také duch doby má svou módu, své rozmary…“ nemohl nezapočínati mravoučným úvodem po způsobu všech vyprávěčů povýšených nad své posluchače.
– „Rozumím, rozumím… Leč jaká tu souvislost mezi kriminálem…“ zase sotva vydechl, ztráceje se ve svých pochybách a stáčeje kamsi zmateně zrak a celý jako uřícený marným domáháním se svých pochyb.

Přítel jen záhadně, vyčkávavě se usmíval, obezíraje ho takovým záludným pohledem, a lehce pomlaskoval jazykem, jako by dráždil, vyzýval zvědavost spjatou k němu.

– „Ba právě s kriminálem, s kriminálem, brachu, to souvisí. Pamatuj si, že věci života jsou zařízeny tak, aby zdánlivě k sobě co nejméně náležející, nejpříkřejšího kontrastu, měly co nejtužší příčinnost, nejpřirozenější a zároveň nejnutnější vztahy. Jen, jak jsem řekl, hovět duchu doby, jejím rozmarům, módě, pustit se klidně s proudem ostatním, ať se to týče cylindru, či mají-li být vzadu knoflíky nebo ne, anebo konečně týče-li se to i etikety. Zvláště filantropie dnes řádí, vlastně kvete, a co s tím všechno je spojeno, co lidé si vymysleli z dlouhé chvíle, aby přece nějak mohli uplatniti své zbytečné, prázdné žití a přitom na sebe upozornili. Ano, na sebe okázale upozorniti, to je dnes vzpruhou a tajemstvím vší lidskosti, všeho dobročinění, všeho milosrdenství, všeho filantropického spolkaření se vznešenými předsedy a předsedkyněmi… jen na sebe moci upozorniti, za to lidé dají vše! Ale vidím, že koukáš na mne jako právě vylíhlé tele na svět – tedy raděj k věci, beztoho mluviti s tebou z vyšších stanovisek je jako svini házeti perle…“

Přítel stával se to familiérně roztomilým, nebylo to míněno urážlivě, a proto on nijak na to nereagoval v indignaci proletáře, spíše mu to zalahodilo jako ponižující žert od mocných vůči podřízeným proslovený.

(z povídky Co teď!)

Až zase té jedné, chováním a vzezřením svým nápadné dívky začal si všímati poslední dobu náš výběrčí.

Kráčela vždy kolem něho jako náměsíčná, zapomínajíc na svět, jako bludná, éterická; takovým nehmotným, vláčným vsunem podávala mu svůj krejcar, z něhož nebylo vyňato ani její nepřítomné náměsičnictví.

Podivně bílá, protáhlá, jako vzduchová v tváři, černé vlasy bez lesku jako v zimě les, splynulé nízko do spánků a jako přilepené. V ztajené ponurosti si počínala.

– S tebou to není kalé, pomyslel si pokaždé výběrčí. Na masopust to aspoň jistě nečekáš.

Měl-li pochvíli, sledoval ji pohledem kousek dále po mostě, přes nějž se vlekla takřka duchově, pomíjivě, jako stín.

A zastavovala se každé chvíle kdes na mostě, pokaždé jinde přes zábradlí upjatě zírajíc, nad vodou dumala.

Jak lákává plynutí těch proudů a temné jejich provalování a spění do bezmezna pro duši zjitřenou, zklamanou, umdlenou vřavou světa! Kams v ponurné zapomnění, v mysticky konejšivý chlad, ah, dovedou duši takovou s sebou zanášeti…

Zavrtěl výběrčí skepticky hlavou, pozoruje ji takto.

– Což vyhlížíš si to snad místo? Zdá se… ba jisto! Věř, holka, všude stejně vhod, ručím ti za to. Všude stejně hluboko tady, vody tě přijmou bezpečně, ručím ti za to…

Ale pak se zas vracela, jaksi vždy s tím svým místem na těch vodách z mostu se obeznámivši.

A šla zase tudy nazítří, napozítří, vždy stejně, vlastně stále náměsičnější, nepřítomnější, zamlklejší mystickým jakýms ústrachem, v ztajené, neznámé zádumčivosti, stále utkvělejší a ponurejší.

Ovšem jen v změti a bizarerii velkoměsta, hrůz jeho a jeho trýzně, v tom pařeništi života bez slunce a vzduchu, vybují takové temné, utajené, choré květy ducha…

A vkládajíc mu zas krejcar vsunem čím dále nehmotnějším, jakoby již dotčením duchovým, a kus po mostu se odvláčevši, na jednom pak zvláště místě se pozastavovala.

To zdálo se jí nejvíce vhod, to jako by si byla posléz vybrala.

Ty vody v propasti dole byly jaksi nejtemnější, provalovaly se jaksi nejbezedněji a tíhly kams nejbezmezněji, unášejíce s sebou nějak nejmystičtěji duši, jež potřebovala jejich strašného zkonejšení.

– Tak co, dnes to ještě nebude, jako by otázal se jí posléz výběrčí v duchu až divně cynicky rozpoloženém.

Dnes to ale ještě nebylo.

Nazřevši se jen tentokráte co nejdéle ze svého stanoviště, tak dlouho a vytrvale, že se mohlo věru zdát, že již to bude, vracela se zas, obklopena vírem a shonem žití, celkem nepozorována, míjena lhostejně vším vůkolím.

Až ještě přišla druhého dne, posledního to svého dne, samým již soumrakem chmurně naléhavým v oblast mostu.

Jen z ústí šera kdes při obzoru, jako z řeřavé sevřené tlamy plál do vod protáhlý, zjitřený chomáč posupného nachu, vlnami se hýbaje a brunátně vra, čímž jako by je rozevíral do všech hlubin…

– Dnes to jistě bude, předpověděl výběrčí, zkoumavě vzhlédaje po dívce, když přijal svůj krejcar z jejích vlášivých, nehmotných prstů, chvějících se dnes nezvykle…

– Ostatně jen tam, když to již musí být, jako by vybízel svou hodně již otrlou duší.

Na tom jednom svém místě zas utkvěla.

Až právě kams tam dolů do vod, v jejím úpatí, sáhal brunátný plapol jakoby tajemným přízrakem, nezvěstně se tam provaluje vlnami a rozevíraje je kams v samo příšerné mystické bezdno.

Dlouho tam stála jako v nezvěstné póze, halena v soumrak a pozorujíc přízrak dole…

(z povídky Výběrčí mostného)

I v ono ústraní vzpíralo se pronikavě světlo uliční, modravě vytřeštěné, nepohnuté a jakoby v tato stanoviště úmyslně se probravší. A pořád zastihalo zde ono soudruží, které tu bylo zanecháno. Sice před nějakou ještě dobou přišla sem přihlédnouti ta snědá, velká, silná a vybrala poslední obsah mošničky stařenčiny. Bylo v ní pořád ještě dosti, však bylť také Štědrý den. Stařenka tehdáž jako by ani nepozorovala jejího příchodu, nepovšimla si obvyklého dění. Až když do ní ta snědá, velká strčila, zakomihalo v starých jejích nohou, zapotácela se, stromeček div jí nevypadl z rukou.

– „No tak stůjte,“ obořila se na ni ta snědá, silná.

A tím jako by si teprv stařenka uvědomila zas život.

– „Ah, vezmi mě již domů,“ rozlinulo se jejími rty jako žalným zašvířením ptáčka a co nářku tají se v takovém zašvíření jakoby smrtelných tuch.

– „To by tak,“ utrhla se ta snědá, silná, „ještě lidi choděj, ještě jste si nevydělala na to svý sakramentský živobytí.“ A ještě mihla se v šeru před bílým jako beztvárným obličejem stařenčiným ta pěst, jíž sice nikdy neviděla, ale před níž bezděky se uchýlila pudem malomocné ohroženosti…

Ach, nechali ji tedy ještě tam a nechali ji pořád, nikdo pro ni nepřicházel, aby odvedl toto stoleté schylující se stáří v teplý, hostinný útulek krbu Štědrého večera, v němž prý se tají tolik poezie a tolik všelidské lásky a milosrdenství.

Snad na ni zapomněla zatím ta snědá, velká při svých orgiích Štědrého večera se svým galánem – chceť se tolik jíst a pít a milovat o takových Vánocích, sama poezie jejich k tomu vyzývá. Snad zatím docela se zpila se svým galánem, jak nikdy neopomene učinit z hodů štědrosti a lidskosti, a tím spíše a vydatněji a právě o Štědrém večeru, kdy opije se tolik vyznavačů křesťanské lásky. Anebo snad mínila, že přec pořád někdo ještě přejde tam tou pasáží, jako nikdy neustane bábel velkoměsta v pachtění a honění svých snah, a že v takové opuštěnosti srdce lidské tím je přístupnější štědrosti a vzájemnosti. Je potřeba vydělati na to živobytí schylujícího se stáří, každý krejcar bude tu ještě dobrý na bordó punč, jejž o Štědrém večeru do němoty pije celé křesťanstvo, má-li naň; především však potřeba vydělati na to sakramentský živobytí onoho schylujícího se stáří…

A tak tedy ji tam zanechali…

A to cos na nádherné, příkře osvětlené pasáži, kterou dnes opustilo velkoměsto, bylo stále zřejmější, zmocněnější, vyvstávalo v jakés podstatě jako přízrak v prostorách zdí. Co smysly hmotně nepochopují a co plní je tím větším děsem, tu vyvstávalo a ohromivě tanulo. Hrůza, velká mystická hrůza, vzdálená tak černě a neobsáhle všech lidských iluzí a zdání, tudy vála, jen kdo by chtěl nastavěti líc příšerným jejím závanům. I samu poezii Vánoc, jíž dávno již nevěřím, servávala v bezútěšně záhadné dění, v němž jako by propadalo se vše ze života.

A jako by pozastavila se zvláště na tom jednom místě v ústraní pasáže, kde odbývalo se to, co tajemnou clonou mystiky ukryto je navždy. A jako v zápětí toho odbývání vála tu ona velká mystická hrůza, nepozastavující se před žádnou útěchou života, ale strhujíc vše bezmezně…

Když pak z nebes posléz začaly se řinouti spousty sněhu v nezvěstných svých závanech a bílou poezií zastřely i toto město, aby přece snad vyhověno bylo tradici Vánoc, nakupily se také na jedné věci v ústraní nádherné pasáže. Nakupily se a nedaly prohlédnouti těm, co ožralí vracejí se z hodů štědrovečerních, co by to bylo a co to tady zůstalo zapomenuto, i kdyby smysly jejich nebyly ani zmámeny požitky hodův křesťanství, jak vše na tom ústranním místě splynulo v jediný beztvárný chomáč. Ani ti, co odebírali se méně zpiti na parádu „půlnoční“, jež dávno přestala být symbolem největší chvíle, jaká kdy lidstvu dána byla, nepovšimli si ničeho, co v onom chomáči se ukrývalo, zejíc temnou záhadou.

(z povídky Vánoční a také jiná)