„Ale dovol… nepochopuji, je mně to pravou hádankou, jak se mohla s tebou, totiž v tvém stavu tehdáž, stát všechna tato změna… tak nepochopitelná, zrovna učarovaná… vždyť to vše připadá holou nemožností! Odpusť, ale přece nedávno musels ještě pobývat…“
Tu uvázla mu rozpačitě další slova v hrdle. Tu zmátl se, začervenal jaksi za přítele… Neodváží se přece vmetnouti takové opovržené, infámní slovo v tvář tomuto elegánu, jenž pikantně obložený beafstek zajídá sýrem camonbert… Vůbec takové slovo jen na mysl připustiti jako by bylo rouhačstvím jakýms.
A ohlédl se zároveň, jestli někdo v této okázalé místnosti jeho myšlenku, ono slovo na rtech nepostřehl, které rovněž tak sem se nehodilo jako ve svatyni pusté zaklení.
Sklepníci, ruce v kapsách, právě strašně zívali, opřeni o kredenc, div jaksi zpětným působením těch zivů ji nezvracujíce; patrně naštěstí pro zachování renomé nepostřehli ničeho.
Přítel se srdečně, nonšalantně rozesmál, jako by mu byla jednak nadmíru vhod a co nejpříjemnější tato nediskrétní, ovšem nevyslovená připomínka… a také rozpaky přítelovy jaksi zalahodily jeho samolibosti nynější.
„Jen to teda dořekni… nic se nežinýruj. Hm… toť se rozumí, že v kriminále ještě donedávna jsem pobýval,“ cedil diskrétněji skrze zuby. – „Ano, ano… donedávna… ještě v tom kriminále… pobýval…“ utkvíval tu jako v zádumčivé, blaživé rozpomínce.
Ale pak zas vrátiv se ke skutečnosti jaksi rozmarně se zaveselil:
„Ba právě že v kriminále – a to máš celé to tajemství, vlastní podstatu věci, zdánlivě tak nemožné, jak se ti zdá. To je teda celý ten úspěch, abys věděl…“
„Ale dovol, to je mně pak tím větší záhadou, tím všechno jen zapletenější… dovol, ten tvůj kriminál,“ sotva vydychl… – „a hned zas všechen tento blahobyt,“ spočinul s respektným důrazem, aby jaksi vynahradil a vyvážil tamtu ošklivou věc, když již nemohl se jí vyhnouti.
„Toť je přec nesrovnatelné, neuvěřitelné, vůbec nemožné!“ A pravý úžas, stupňující se záhadou, která před ním stále vzrůstala, místo aby se vysvětlovala, značil se v jeho vyjevené, proletářské tváři; a tímto úžasem obezíral přítele.
„A přec uvěřitelné, možné, ba naopak tak prosté a přirozené,“ odtušuje přítel, zálibně si pomlaskuje a pokyvuje hlavou jako na vítěznou přesvědčenou, a tvářil se jako v nejlepších rozpomínkách, neobyčejně zároveň zajímavých a významných, o nichž chystáme se vyprávěti nedočkavé, napjaté zvědavosti, ale zároveň prodlévajíce, abychom zvědavost vyhnali na nejvyšší žádoucí stupeň.
„A pamatuj si, že když bída vrcholu dostupuje, že již zase dobro nastupuje. Tak to bylo vždy a je – hlavní je neztrácet hlavu. Hlavu jen neztrácet, pitomě nezoufat a přizpůsobit se vždycky duchu doby, jejím požadavkům, tomu, v čem si svět právě hoví a libuje. Také duch doby má svou módu, své rozmary…“ nemohl nezapočínati mravoučným úvodem po způsobu všech vyprávěčů povýšených nad své posluchače.
– „Rozumím, rozumím… Leč jaká tu souvislost mezi kriminálem…“ zase sotva vydechl, ztráceje se ve svých pochybách a stáčeje kamsi zmateně zrak a celý jako uřícený marným domáháním se svých pochyb.
Přítel jen záhadně, vyčkávavě se usmíval, obezíraje ho takovým záludným pohledem, a lehce pomlaskoval jazykem, jako by dráždil, vyzýval zvědavost spjatou k němu.
– „Ba právě s kriminálem, s kriminálem, brachu, to souvisí. Pamatuj si, že věci života jsou zařízeny tak, aby zdánlivě k sobě co nejméně náležející, nejpříkřejšího kontrastu, měly co nejtužší příčinnost, nejpřirozenější a zároveň nejnutnější vztahy. Jen, jak jsem řekl, hovět duchu doby, jejím rozmarům, módě, pustit se klidně s proudem ostatním, ať se to týče cylindru, či mají-li být vzadu knoflíky nebo ne, anebo konečně týče-li se to i etikety. Zvláště filantropie dnes řádí, vlastně kvete, a co s tím všechno je spojeno, co lidé si vymysleli z dlouhé chvíle, aby přece nějak mohli uplatniti své zbytečné, prázdné žití a přitom na sebe upozornili. Ano, na sebe okázale upozorniti, to je dnes vzpruhou a tajemstvím vší lidskosti, všeho dobročinění, všeho milosrdenství, všeho filantropického spolkaření se vznešenými předsedy a předsedkyněmi… jen na sebe moci upozorniti, za to lidé dají vše! Ale vidím, že koukáš na mne jako právě vylíhlé tele na svět – tedy raděj k věci, beztoho mluviti s tebou z vyšších stanovisek je jako svini házeti perle…“
Přítel stával se to familiérně roztomilým, nebylo to míněno urážlivě, a proto on nijak na to nereagoval v indignaci proletáře, spíše mu to zalahodilo jako ponižující žert od mocných vůči podřízeným proslovený.