Až zase té jedné, chováním a vzezřením svým nápadné dívky začal si všímati poslední dobu náš výběrčí.
Kráčela vždy kolem něho jako náměsíčná, zapomínajíc na svět, jako bludná, éterická; takovým nehmotným, vláčným vsunem podávala mu svůj krejcar, z něhož nebylo vyňato ani její nepřítomné náměsičnictví.
Podivně bílá, protáhlá, jako vzduchová v tváři, černé vlasy bez lesku jako v zimě les, splynulé nízko do spánků a jako přilepené. V ztajené ponurosti si počínala.
– S tebou to není kalé, pomyslel si pokaždé výběrčí. Na masopust to aspoň jistě nečekáš.
Měl-li pochvíli, sledoval ji pohledem kousek dále po mostě, přes nějž se vlekla takřka duchově, pomíjivě, jako stín.
A zastavovala se každé chvíle kdes na mostě, pokaždé jinde přes zábradlí upjatě zírajíc, nad vodou dumala.
Jak lákává plynutí těch proudů a temné jejich provalování a spění do bezmezna pro duši zjitřenou, zklamanou, umdlenou vřavou světa! Kams v ponurné zapomnění, v mysticky konejšivý chlad, ah, dovedou duši takovou s sebou zanášeti…
Zavrtěl výběrčí skepticky hlavou, pozoruje ji takto.
– Což vyhlížíš si to snad místo? Zdá se… ba jisto! Věř, holka, všude stejně vhod, ručím ti za to. Všude stejně hluboko tady, vody tě přijmou bezpečně, ručím ti za to…
Ale pak se zas vracela, jaksi vždy s tím svým místem na těch vodách z mostu se obeznámivši.
A šla zase tudy nazítří, napozítří, vždy stejně, vlastně stále náměsičnější, nepřítomnější, zamlklejší mystickým jakýms ústrachem, v ztajené, neznámé zádumčivosti, stále utkvělejší a ponurejší.
Ovšem jen v změti a bizarerii velkoměsta, hrůz jeho a jeho trýzně, v tom pařeništi života bez slunce a vzduchu, vybují takové temné, utajené, choré květy ducha…
A vkládajíc mu zas krejcar vsunem čím dále nehmotnějším, jakoby již dotčením duchovým, a kus po mostu se odvláčevši, na jednom pak zvláště místě se pozastavovala.
To zdálo se jí nejvíce vhod, to jako by si byla posléz vybrala.
Ty vody v propasti dole byly jaksi nejtemnější, provalovaly se jaksi nejbezedněji a tíhly kams nejbezmezněji, unášejíce s sebou nějak nejmystičtěji duši, jež potřebovala jejich strašného zkonejšení.
– Tak co, dnes to ještě nebude, jako by otázal se jí posléz výběrčí v duchu až divně cynicky rozpoloženém.
Dnes to ale ještě nebylo.
Nazřevši se jen tentokráte co nejdéle ze svého stanoviště, tak dlouho a vytrvale, že se mohlo věru zdát, že již to bude, vracela se zas, obklopena vírem a shonem žití, celkem nepozorována, míjena lhostejně vším vůkolím.
Až ještě přišla druhého dne, posledního to svého dne, samým již soumrakem chmurně naléhavým v oblast mostu.
Jen z ústí šera kdes při obzoru, jako z řeřavé sevřené tlamy plál do vod protáhlý, zjitřený chomáč posupného nachu, vlnami se hýbaje a brunátně vra, čímž jako by je rozevíral do všech hlubin…
– Dnes to jistě bude, předpověděl výběrčí, zkoumavě vzhlédaje po dívce, když přijal svůj krejcar z jejích vlášivých, nehmotných prstů, chvějících se dnes nezvykle…
– Ostatně jen tam, když to již musí být, jako by vybízel svou hodně již otrlou duší.
Na tom jednom svém místě zas utkvěla.
Až právě kams tam dolů do vod, v jejím úpatí, sáhal brunátný plapol jakoby tajemným přízrakem, nezvěstně se tam provaluje vlnami a rozevíraje je kams v samo příšerné mystické bezdno.
Dlouho tam stála jako v nezvěstné póze, halena v soumrak a pozorujíc přízrak dole…