Znal jsem toho starce – tragédii toho dávno schylujícího se stáří – tragédii bez patetických rozporů a konfliktů, bez reků okázale se vynášejících a bez výkřiků a jejich gest a jejich šalebné pompy. Je to táž opětující se tragédie poroby a ujařmení. Častěji i druhdy zastal jsem ho v jeho lesních samotách, při téže práci. Nemohl jsem se někdy k němu nepřiblížit, ponechati ho bez vyrušení v jeho údělu. Jmenoval se… ach, vlastně jako by se ani nejmenoval, jmenoval se jen jaksi z milosti, z nejnutnější potřeby, a vlastně raději aby se nejmenoval, to takové porobě a ujařmení osudu lépe svědčí. Když také optal jsem se kdys starce v rozechvění účastenství, který že je – otočily se jen tehdáž na mě jeho sešlé, zapadlé, jako v dávných slzách zamželé oči a dlouho odchrapťoval jako v rozpacích a nejistotách, nejsa zvyklým za svých samot jaksi celého života ani valně mluviti. A jako by i byl překvapen mou otázkou, jejíž zodpovědění ani snad mu samému nikdy nenapadlo, a že toho také nebylo ani nikdy třeba.
„Nějakej Křečhoř,“ odvětil tehdáž v mdlé bezvýznamnosti a jaksi odbývavě i zahanbeně u nesnázích své odpovědi s posunem jako opovržení k sobě samu…
Tedy jen „nějakej“.
Již ani ne samo pouhé své jméno, na něž má přece každý právo v tomto světě – a jež každý jiný tak vynáší, tak uplatňuje a na všechno si osobuje v jeho držení takové právo, na celý svět a jeho zdroje veškery, jako by byl jím každý svrchovaně sám a každému u výhradě zvláštní všechno mělo sloužiti a náležeti, protože se tak jmenuje a tímto jménem jeho měly zaléhati všechny končiny. A zde zatím ani to pouhé jméno, jak bylo, ale zlehčeno, znevýznamněno, jakoby jen z milosti a pouhého nedopatření přijato a jinak tak zcela zbytečné.
Pokoro pokory, poslední odevzdanosti ze sebe již docela vymaněné!
Tak krutě sevřelo se mně srdce tehdáž při jeho odpovědi, navždy ta hořkost pochopení zůstane tkvíti v mém vědomí. A mimoděk mně příkře zatanulo, jak zcela jinak představuje se dnešní svět s jeho nároky a osobováním, s jeho vynášením, tituly a řády, s jeho chvastáním a plenem, s jeho zpupnou panovačností a úžasným klamem přeceňování, v té honosivé bídné sféře života, v níž vše navzájem se potácí a pustoší.
Tak krutě sevřelo se mně srdce a zalámalo v duši tehdáž…
Oh, mohl jsem jen zajikle odvětiti, ač tu něco odvětiti docela nebylo třeba, neb všechno tu rozumělo se docela samo sebou.
A zvěděl jsem tehdáž dále, že stařec je blízko devadesáti let.
„Jsem již hezky při letech,“ odpovídal v takové nevystihlé pokoře bez jakýchkoliv nároků svého sdělení a spíše jako by si byl trudně zaliboval.
Bože můj! div jsem nevykřikl. A takovému stáří že ukládána je taková práce, to že je dnes údělem devadesáti letům – celému skoro dokonanému věku!
Bože můj, Bože!
Ó, dobo, živote lidskosti! Úděle světa řádů v heslech a pompách civilizace!
Pro zdejšího pana Měřičku že dobývá ty pařezy, koupil je výhodně a jeho si zjednal.
„Musí, musí – našinec,“ dokládal tehdáž chraptivě v uřícení poustav ve svém zápolení, ale v takové nepochybné určitosti a plném přesvědčení to vyřkl, jako o něčem, co je nutno a rozumí se vlastně samo sebou, aniž tu je třeba jakýchkoliv pochyb a jiných dokladů.
– Nebylo že by jináče co jíst ani v zimě při čem se ohřát, ty tříštky že jsou jeho, ty náležejí totiž vždy pařezákovi.
„Musí, musí teda našinec, dokud sám pánbůh nepovolá,“ odchrapťoval tehdáž dále. A že děti se mu rozutekly po světě, že každé má se co starat samo o sebe a se sebou co dělat. A může prý chtít stará vlaštovka, když vyvede mláďata z hnízda, aby se o ni starala? – „Musí, musí se teda nutit našinec, jinýho mu nezbývá.“ A dokládal to tak beze všeho stěžování, bez každé trpkosti, bez údivu a úžasu nad sebou samým, bez hoře, výčitky a zloby, tak prostě, odevzdaně v osud svůj.
Až zase zjevně již jaksi unaven, mrzut nad každým zbytečným povídáním, jímž jeho dílu se neprospěje, odvrátil se, semkly se zase jeho rty ve svůj ztuhlý, mrtvý, uzavřený trud, jako byla jeho bytost celá. A neprodlévaje již déle ani na okamžik, k ničemu netana již svým zřetelem, zase jímal se své sekery tehdáž, a jako by nebylo ničeho jiného pro něho na světě, jiných požadavků a jiných možností, přichýlil se zase celou bytostí k té zemi, s níž mu bylo nejvlastnější a nejvýhradnější hovořiti a sdíleti své osudy. Jeho osud že náleží jedině této zemi a jejímu ukládání.