Ukázky z knihy

Znal jsem toho starce – tragédii toho dávno schylujícího se stáří – tragédii bez patetických rozporů a konfliktů, bez reků okázale se vynášejících a bez výkřiků a jejich gest a jejich šalebné pompy. Je to táž opětující se tragédie poroby a ujařmení. Častěji i druhdy zastal jsem ho v jeho lesních samotách, při téže práci. Nemohl jsem se někdy k němu nepřiblížit, ponechati ho bez vyrušení v jeho údělu. Jmenoval se… ach, vlastně jako by se ani nejmenoval, jmenoval se jen jaksi z milosti, z nejnutnější potřeby, a vlastně raději aby se nejmenoval, to takové porobě a ujařmení osudu lépe svědčí. Když také optal jsem se kdys starce v rozechvění účastenství, který že je – otočily se jen tehdáž na mě jeho sešlé, zapadlé, jako v dávných slzách zamželé oči a dlouho odchrapťoval jako v rozpacích a nejistotách, nejsa zvyklým za svých samot jaksi celého života ani valně mluviti. A jako by i byl překvapen mou otázkou, jejíž zodpovědění ani snad mu samému nikdy nenapadlo, a že toho také nebylo ani nikdy třeba.

„Nějakej Křečhoř,“ odvětil tehdáž v mdlé bezvýznamnosti a jaksi odbývavě i zahanbeně u nesnázích své odpovědi s posunem jako opovržení k sobě samu…

Tedy jen „nějakej“.

Již ani ne samo pouhé své jméno, na něž má přece každý právo v tomto světě – a jež každý jiný tak vynáší, tak uplatňuje a na všechno si osobuje v jeho držení takové právo, na celý svět a jeho zdroje veškery, jako by byl jím každý svrchovaně sám a každému u výhradě zvláštní všechno mělo sloužiti a náležeti, protože se tak jmenuje a tímto jménem jeho měly zaléhati všechny končiny. A zde zatím ani to pouhé jméno, jak bylo, ale zlehčeno, znevýznamněno, jakoby jen z milosti a pouhého nedopatření přijato a jinak tak zcela zbytečné.

Pokoro pokory, poslední odevzdanosti ze sebe již docela vymaněné!

Tak krutě sevřelo se mně srdce tehdáž při jeho odpovědi, navždy ta hořkost pochopení zůstane tkvíti v mém vědomí. A mimoděk mně příkře zatanulo, jak zcela jinak představuje se dnešní svět s jeho nároky a osobováním, s jeho vynášením, tituly a řády, s jeho chvastáním a plenem, s jeho zpupnou panovačností a úžasným klamem přeceňování, v té honosivé bídné sféře života, v níž vše navzájem se potácí a pustoší.

Tak krutě sevřelo se mně srdce a zalámalo v duši tehdáž…

Oh, mohl jsem jen zajikle odvětiti, ač tu něco odvětiti docela nebylo třeba, neb všechno tu rozumělo se docela samo sebou.

A zvěděl jsem tehdáž dále, že stařec je blízko devadesáti let.

„Jsem již hezky při letech,“ odpovídal v takové nevystihlé pokoře bez jakýchkoliv nároků svého sdělení a spíše jako by si byl trudně zaliboval.

Bože můj! div jsem nevykřikl. A takovému stáří že ukládána je taková práce, to že je dnes údělem devadesáti letům – celému skoro dokonanému věku!

Bože můj, Bože!

Ó, dobo, živote lidskosti! Úděle světa řádů v heslech a pompách civilizace!

Pro zdejšího pana Měřičku že dobývá ty pařezy, koupil je výhodně a jeho si zjednal.

„Musí, musí – našinec,“ dokládal tehdáž chraptivě v uřícení poustav ve svém zápolení, ale v takové nepochybné určitosti a plném přesvědčení to vyřkl, jako o něčem, co je nutno a rozumí se vlastně samo sebou, aniž tu je třeba jakýchkoliv pochyb a jiných dokladů.

– Nebylo že by jináče co jíst ani v zimě při čem se ohřát, ty tříštky že jsou jeho, ty náležejí totiž vždy pařezákovi.

„Musí, musí teda našinec, dokud sám pánbůh nepovolá,“ odchrapťoval tehdáž dále. A že děti se mu rozutekly po světě, že každé má se co starat samo o sebe a se sebou co dělat. A může prý chtít stará vlaštovka, když vyvede mláďata z hnízda, aby se o ni starala? – „Musí, musí se teda nutit našinec, jinýho mu nezbývá.“ A dokládal to tak beze všeho stěžování, bez každé trpkosti, bez údivu a úžasu nad sebou samým, bez hoře, výčitky a zloby, tak prostě, odevzdaně v osud svůj.

Až zase zjevně již jaksi unaven, mrzut nad každým zbytečným povídáním, jímž jeho dílu se neprospěje, odvrátil se, semkly se zase jeho rty ve svůj ztuhlý, mrtvý, uzavřený trud, jako byla jeho bytost celá. A neprodlévaje již déle ani na okamžik, k ničemu netana již svým zřetelem, zase jímal se své sekery tehdáž, a jako by nebylo ničeho jiného pro něho na světě, jiných požadavků a jiných možností, přichýlil se zase celou bytostí k té zemi, s níž mu bylo nejvlastnější a nejvýhradnější hovořiti a sdíleti své osudy. Jeho osud že náleží jedině této zemi a jejímu ukládání.

V hospodě je teplo, útulno.

A světleji než jindy – za mimořádné lepší společnosti vždy se u nás rozsvícejí patentní bleskovky jako velká vymoženost naší hlavní hospody, jinde jich dosud neměli – budou sice zlobit po celou tu dobu, kouřit a zapáchat, kapat z nich vám bude do talířů petrolej, jako by to ronily po svém způsobu slzy, každou chvíli vyplanou a sazemi naplní celou místnost, pak zas musejí se stáhnouti na hodnou chvíli a je skoro tma, ale to vše nic nedělá, jsou to moderní patentní lampy a takovým se již něco odpustí.

Hospodský, velitel hasičů, mohutný svůj břich vynášející jako na pérách, je dnes samá úsluha, samý vtip, živý, pronikavý, tváře, přiměřené břichu, mu radostně planou, z očí srší jiskry veselosti – a to také příjemněji působí, než když se tváří, což mu je jinak nejobvyklejší, že každého, kdo dostaví se k němu do hospody, chce již očima vyhodit a utrhuje se jako rozezlený buldok a hodnou chvíli si vás nevšímá, čta si nějakého krváka a k tomu pobafuje mraky dýmu, až pak teprve za chvíli ještě delší, když se mu posléz uráčí, vám nalije, proloupav si vás rozezleně očima, jako proč že jste ho přišli obtěžovat. Jinak je to zcela přiměřený a ochotný hostinský, jen si ho zamilovat…

A pivo bylo poměrně dobré, vyleželé, schválně načaté – dělalo aspoň jinak na nevalnou svou přirozenost, pivovárkem sousedního velkostatku mu udělenou, co mohlo, snažíc se tak rovněž spolupůsobiti ku zdárné celkové náladě. Staromódní obrovský biliár – na moderní se naše ves dosavad nezmohla – tak mohutný jako kus Noemovy archy anebo spíše jako celá – jindy tak opuštěný a pochmurný a jakoby sobě ponechaný a dumám své starožitnosti, také dnes ožil nebývalým křepkým životem – tloukl na jeho masivních zádech kulemi a tágy kdekdo – zvláště mladší páni učitelé zkoušeli na něm své karamboly méně se jim dařící než metodické a pedagogické problémy, a zajisté stará archa ocitala se mnohdy v úžasu nad nimi. Karamboly však našeho pana učitele, co dával dnes hodinu na housle, předstihovaly všechno očekávání…

Na stěnách nalézaly se mohutné reklamní plakáty jakýchs nedostižných kol, nesoucích se nebeskou azurnou modří kams do samých hvězd. A neméně poetické a co nejbarevnější plakáty nedostižné jakés cigorky, vyráběné, toť se rozumí, s vlasteneckou obětavostí z padavčat, ohnilé řepy, kterou v cukrovarech nemohli potřebovati, ze ztuchlých řízků a polovypálených cihel – a měla tklivý název národní cigorka… pro radost každého vlastence a milovníka nedostižné kávy…

Nebylo ovšem zapomenuto na drahou nám obligátní naši národní povinnost. Bylo apelováno na obětavost přítomných. Stalo se to z ušlechtilé, vždy na stráži jsoucí intence páně Lipanovy. Jedné chvíle rozešel se s pestře nalakovanou pokladničkou, opatřenou barevným praporečkem a ústím zrovna vyzývajícím kapsu, kol stolu, v němé výmluvnosti ji každému nastrkuje. Žádný nerozpakoval se dlouho a hodil do toho aspoň po dvouhalíři jakoby v horlivém ochotném se předstihování a vlasteneckém zápalu, mnohý však zatím v duchu láteře – někdo hodil tam patrně dle zvuku knoflík a jiný kulatý plíšek; kdo? – to pan hostinský, reviduje druhý den nato vlasteneckou pokladničku, od níž měl také svůj klíček, ale bez vědomí výboru, a také v nepřítomnosti výboru a každých jiných očí to zrevidovav, nemohl zjistiti, ale strkaje hrst těch ubohých, bídných krejcárků do kapsy, odplivl si rozhořčeně, ve spravedlivé nevoli, zasyčev: „špíny“. Také se strkaly dvouhalíře do ústí politýrované skříně na stěně a za to to v ní hrálo řinčivě a hrkavě, často v půli uvízejíc docela. Gramofon jsme tou dobou u nás ještě neměli – a bylo to škoda, taková rozchraplalá, uškýtaná, drnčivá a kničivá neplecha, reprodukující brebentění šantánů a ochraptilé árie, pěkně animuje společnost, jsouc z největších vymožeností doby – a u nás jí nebylo! Avšak je už na obzoru rovněž, aby nám nic nescházelo z pokročilosti doby…

„S tím vaším dítětem něco se tam děje, křičí tam přímo strašlivě a nikdo s ním tam není, koukl jsem tam,“ sdělovala jí postava příkře. „Vyzývám vás, abyste šla k dítěti a učinila, co je povinností matky. Nenechte tam dítě ukřičet pro svou maškarádu! Vyzývám vás k tomu jménem zákona!“

A nevyslechnuvši dále nějaké snad odpovědi ani vysvětlení, aniž dbajíc tu rozpaků, a neohlížejíc se nijak po maškarách ostatních, zdali mezi nimi najde onu, jež mu měla býti nejbližší a již byla by asi našla, kdyby se jí o to bylo právě jednalo, v jiné náruči než jeho a v rozchvácení, jímž nikdy srdce jeho neoblažila, hned odcházela, zanikajíc rychle v temnu, za tou svou službou, po své pouti…

Ale ta bachantka uražená zajikla se vztekem; kdo jí má tu co poroučet a plésti se do jejích domácích záležitostí – takový závodčí! A tak jak byla, v bachantských svých vnadách, domů pospíšila. Bylo jen to nedaleko. Zanedlouho hned pak se zase navracela, aniž kdo si povšíml její nepřítomnosti. Navracela se zcela uspokojena, v zálibě jakéhos zadostučinění, v celé dobré jakési míře, jen trochu uřícena, udýchaná, chrčíc nosem, jako po těžkém, ale jinak příjemném namáhání, a s novou rozkoší odevzdávajíc se zanechaným bachantským orgiím, a aby snad také u vhodné příležitosti nějakou vlasteneckou sbírku uspořádala.

A s ní jako by zase do ostatních řad nastoupila ona maska jiná, pořád nepoznávána, nepovšímnuta, v jejímž odestření vše zšílet by muselo zděšením a hrůzou, a jako ku strašným výzvědům vsunula se zase mezi tu živou potácivou lidskou změť, kteréž jako by nikdy na ničem jiném nemělo záležet než na jejích maškarádách…

A bylo to v onom velkém domě, v tom ústraní oken, jinak dnes pustém, neoživeném než tou pozůstalou troskou života kdys dětského, ale nyní příšerného, na tom zkrutnělém zanedbaném slamníčku, bez útěchy a pomoci v šírých těch nocích života, v tom přerývaném lkání jakoby zvukům lidskosti nepodobném, u svíjivém zmítání se svého nedětského těla, a přece tak úžasně dětského, v té zoufalé své bezpomoci, v děsivém zření vyboulených zřítelnic, jež se tak lidsky nekonečně bály, v té zející výduti křičících úst, zvuky lidskými se dovolávajících – – – v tom velkém domě, v ústraní oken to bylo, kam přichvátala ona u vzrůstajícím vzteku, ona rozkošnická bachantka vyrušená ze své zábavy; až ocitnuvši se posléz s tou bytostí sama, učinila tam své pořízení, opatřila to nepříležité dítě…

Vybírala se odtud po nějaké chvíli zas.

A již ticho úplné pozůstávalo za ní, takové temné, rozsáhlé uspokojení bez ozevu a každého vzruchu, k němuž ničí nepohodlná cizí pozornost se zajisté více nevetře.

Ticho naprosté, hluboké, věčné, v upokojení tak náhlém, v nebývalém uklidnění a usmíření. – –

V tu noc se to stalo, v tu samou noc, co takové blahoslavenství roznášel a rozdával vůkol majestát smrti.

Blahoslavenství její zaneslo se nenadále i v toto příšerné ústraní a pojalo ve svou vlídnou, shovívavou, navždy ukonejšující náruč, která bez hrůz a obav kyne všem mukám a spravedlnosti, to, co zde žilo tak nevýslovně hrůzný život svůj. Nikoho nebylo sice vůkol, kdo by v soutrpnosti dodal útěchy duši zmírající, chladivě stíraje z lící ronící se smrtelnou vláhu, ale proto neméně konejšivá byla kladoucí se náruč smrti…

Samo si tam dotrpělo dítě, bez otce, bez matky, kteří byli zaneprázdněni zcela jinými záležitostmi, při nichž je tak daleko pomýšleti na smrt – zde náruč smrti stala se náručí mateřskou. A kynutím jejím všechna příšernost života zaměnila se náhle v neskonale blahé tanutí andělské…

Co nedaleko křepčily bachantky, domina, sirény a jaká všechna havěť a maškaráda, v onom ústraní oken klidně a ztuhle spočívá rouška košilky na nehybném tílku tak úžasně zhublém, ztraceném, zhrouceném v sebe, samá kůstka, samá kůstka, jen pouhý pahýlek – a vše tak zmořeno, utrýzněno, ubědováno, ale vše tak pokojno, klidno, důstojno smrti. Umrleček již dobře připravený k svému určení hrobu… Za těmi dveřmi nastal klid, takový velký, pochmurný, dokonalý klid.