„S tím vaším dítětem něco se tam děje, křičí tam přímo strašlivě a nikdo s ním tam není, koukl jsem tam,“ sdělovala jí postava příkře. „Vyzývám vás, abyste šla k dítěti a učinila, co je povinností matky. Nenechte tam dítě ukřičet pro svou maškarádu! Vyzývám vás k tomu jménem zákona!“
A nevyslechnuvši dále nějaké snad odpovědi ani vysvětlení, aniž dbajíc tu rozpaků, a neohlížejíc se nijak po maškarách ostatních, zdali mezi nimi najde onu, jež mu měla býti nejbližší a již byla by asi našla, kdyby se jí o to bylo právě jednalo, v jiné náruči než jeho a v rozchvácení, jímž nikdy srdce jeho neoblažila, hned odcházela, zanikajíc rychle v temnu, za tou svou službou, po své pouti…
Ale ta bachantka uražená zajikla se vztekem; kdo jí má tu co poroučet a plésti se do jejích domácích záležitostí – takový závodčí! A tak jak byla, v bachantských svých vnadách, domů pospíšila. Bylo jen to nedaleko. Zanedlouho hned pak se zase navracela, aniž kdo si povšíml její nepřítomnosti. Navracela se zcela uspokojena, v zálibě jakéhos zadostučinění, v celé dobré jakési míře, jen trochu uřícena, udýchaná, chrčíc nosem, jako po těžkém, ale jinak příjemném namáhání, a s novou rozkoší odevzdávajíc se zanechaným bachantským orgiím, a aby snad také u vhodné příležitosti nějakou vlasteneckou sbírku uspořádala.
A s ní jako by zase do ostatních řad nastoupila ona maska jiná, pořád nepoznávána, nepovšímnuta, v jejímž odestření vše zšílet by muselo zděšením a hrůzou, a jako ku strašným výzvědům vsunula se zase mezi tu živou potácivou lidskou změť, kteréž jako by nikdy na ničem jiném nemělo záležet než na jejích maškarádách…
A bylo to v onom velkém domě, v tom ústraní oken, jinak dnes pustém, neoživeném než tou pozůstalou troskou života kdys dětského, ale nyní příšerného, na tom zkrutnělém zanedbaném slamníčku, bez útěchy a pomoci v šírých těch nocích života, v tom přerývaném lkání jakoby zvukům lidskosti nepodobném, u svíjivém zmítání se svého nedětského těla, a přece tak úžasně dětského, v té zoufalé své bezpomoci, v děsivém zření vyboulených zřítelnic, jež se tak lidsky nekonečně bály, v té zející výduti křičících úst, zvuky lidskými se dovolávajících – – – v tom velkém domě, v ústraní oken to bylo, kam přichvátala ona u vzrůstajícím vzteku, ona rozkošnická bachantka vyrušená ze své zábavy; až ocitnuvši se posléz s tou bytostí sama, učinila tam své pořízení, opatřila to nepříležité dítě…
Vybírala se odtud po nějaké chvíli zas.
A již ticho úplné pozůstávalo za ní, takové temné, rozsáhlé uspokojení bez ozevu a každého vzruchu, k němuž ničí nepohodlná cizí pozornost se zajisté více nevetře.
Ticho naprosté, hluboké, věčné, v upokojení tak náhlém, v nebývalém uklidnění a usmíření. – –
V tu noc se to stalo, v tu samou noc, co takové blahoslavenství roznášel a rozdával vůkol majestát smrti.
Blahoslavenství její zaneslo se nenadále i v toto příšerné ústraní a pojalo ve svou vlídnou, shovívavou, navždy ukonejšující náruč, která bez hrůz a obav kyne všem mukám a spravedlnosti, to, co zde žilo tak nevýslovně hrůzný život svůj. Nikoho nebylo sice vůkol, kdo by v soutrpnosti dodal útěchy duši zmírající, chladivě stíraje z lící ronící se smrtelnou vláhu, ale proto neméně konejšivá byla kladoucí se náruč smrti…
Samo si tam dotrpělo dítě, bez otce, bez matky, kteří byli zaneprázdněni zcela jinými záležitostmi, při nichž je tak daleko pomýšleti na smrt – zde náruč smrti stala se náručí mateřskou. A kynutím jejím všechna příšernost života zaměnila se náhle v neskonale blahé tanutí andělské…
Co nedaleko křepčily bachantky, domina, sirény a jaká všechna havěť a maškaráda, v onom ústraní oken klidně a ztuhle spočívá rouška košilky na nehybném tílku tak úžasně zhublém, ztraceném, zhrouceném v sebe, samá kůstka, samá kůstka, jen pouhý pahýlek – a vše tak zmořeno, utrýzněno, ubědováno, ale vše tak pokojno, klidno, důstojno smrti. Umrleček již dobře připravený k svému určení hrobu… Za těmi dveřmi nastal klid, takový velký, pochmurný, dokonalý klid.