Ale zase ustal náhle v pláči, neb v lásce pláč a jásavý ples jsou stále zajedno. A optal se hned u takové zvědavosti plné samé vzdávající se něhy, kde vlastně chce jen srdce být dokona v sobě ujištěno: – „Viď, že je to pravda, že tě navždy mám?“ A jako by se na okamžik přesvědčoval sám u sebe o této omamné podstatě. A pak se ještě otázal: – „A půjdeš tam se mnou ráda? A když ony velké květy jmou se na nás kývati, ráda se mnou prodlíš v místech těch, kde jako by vůně kadidla se nesla na oslavu boží a na oslavu lásky naší? A nikdy nepřestaneš mě zahrnovat neskonalým dostatkem lásky, ale vždycky budeš taková ke mně jako dnes?“ Jako by se to nerozumělo samo sebou! A on také jen se tázal v té záludnosti lásky, jež dosáhla všeho. Nic mu proto neodpovídala, neboť co by mu měla odpovědíti vlastně, když tak milovala! A dále horoval v takovýchto otázkách, jimž nebylo potřebí odpovědi, protože zodpověděny byly láskou. Háral tak jaksi i v rozplesání, a zase v slzách nejslastnějších, jaké kdy prolity byly srdcem lidským, v onom rozpětí celém a zajištění tanoucí budoucnosti, pro niž není přítomnosti již, ani jiného života, ani smrti. Jako by to všechny překážky byly dávno pominuly a odstraněno z cesty jejich vše neblahé, jako by to nenacházeli se dosud v jícnu strašnosti, molocha, jenž v spoustách hltá oběti, které nepostačují se mu nahrazovati. Jako by již nacházel se se svou holubičkou v té záštitě míst, kde kývají velké tajemné květy a kde pro samé blahoslavenství zdá se, že nelze ani umřít. Jako by nenacházeli se to dosud u samé zlověstnosti pekel. Ale zatím ponětí všeho jiného mimo lásky jejich, svět ten vůkol nich a jeho prokletí, jeho změtenost a vřava a záhuba, vše to zanikalo vesměs z obzorů jejich milování. Bylo jim, že navždy mohou se kochati v lásce své, neboť silné jako smrt je milování, aniž vody mnohé mohly by je uhasiti, a že spíše nebe a země pominou, než by pominulo ono… Nastalo chvíli ticho, v něž nezalomozilo zvenčí nic a v něž tady uvnitř nevyplynul ani dech, ani slůvko, ani roucho nezašustlo – jaksi i tluk srdcí se zastavil, ticho ohromivé záludnosti, velké ticho v tajemství lásky. Připadalo, jako by tu duše nezvěstně splývaly v neskonalém svém sdružování. A připadalo i, jako by obě bytosti usínaly si zatím v náruči. Až on tu zase nazvédl hlavu, setrvávaje chvíli tak jako v nalehavých rozpomínkách, k nimž jako by začala se přibírati ještě jiná zdání a pomnění, hledala cosi duše ještě u štěstí svém, co nemohlo býti opomněno. A naslouchalo samo útajné ticho tomuto vyhledávání duše, a naslouchala také ona. A že jako by se byl právě rozpomněl, v duši nalezl, tak zářivě tu vytanulo jeho zření. A zahovořil takovým ztlumeným echem, jímž nevyrušilo by se útají ticha, unyle, jako zdaleka šeptal jí do duše, nikoliv se zřetelem již k přítomnosti, která zdála se zcela naplněna, ale jako v plynoucím zdroji vidin, které ve svém štěstí nemohouce nic nechávati opomenutého, rozpomněly se ještě na cosi ze svých mystických snů: – „A toho hošíka, víš, vezmeme si tam s sebou, ty kostečky jeho zachráníme… – a toho pejska také“ – dodal za chvíli v zádumčivém zaujatí… „– jsmeť všichni bratři,“ vyvanul již jen jako dechem ze sebe, ale jako by to bylo slavně zapěno u nevystihlém zmocnění, v onom vznícení, které přicházelo odjinud. A setrval v tomto vznícení, a jako by z jeho zření odnášela se vnitřní veliká zář jako aureola.