Ukázky z knihy

Docházel právě čtvrtý týden, co naskytnutím se jistých osobnostních změn bylo mu bez přestání konati noční službu, po celé ty čtyři týdny nocí, jak za sebou následovaly. Jindy dálo se střídání denní a noční služby každých čtrnácte dnů, tentokráte musel býti pravidelný pořad přerušen.

A po celé ty čtyři týdny téměř nespal.

Jak také spáti!

Kolem oken jeho bytu, mimo továrnu, přejíždělo během dne nějakých třicet vlaků, osobních to, rychlíků, nákladních; tyto zdály se někdy nekonečné vlekouce svých dobře ke stu vagonů a vydávajíce dunění jako vzdálená, dodržující bouře kosmická, ony, mezi nimi bleskové rychlíky, nezastavujíce vůbec na zdejším nádraží, řítily se kolem s hřímáním a rachotem náhlé strže – přejíždělo mu to kolem samé hlavy během dne, jenž určen byl mu ku spaní. Otřásalo to nejen zemí, domem a jeho postelí, ale i duší, dávno jako zmámenou, servanou. A ještě nádraží v celé té své soustředěné lomozící změti nalézalo se zcela nablízku. Jak tu spát?

Ale to nebylo vše. Pod okny, pod samými okny na chodníku a nedlážděné ulici, shromažďovalo se během dne průměrně čtyřikráte skoro všechno žactvo ze zdejších škol, hoši i holky, tyto mnohdy již s dosti tlustými lýtky, a nebylo tu žádného rozdílu mezi povykováním obého pohlaví, v tom moderním jaksi povykování, jaké jen pedagogicky odchovávaná mládež za dnešních dob vynalézat a vykonávat dovede. Mezi hochy, dle všeho již z měšťanky, bylo několik, kteří slynuli virtuozitou ve hvízdání na prsty; postavivše se pravidelně v těchto místech v náležitém seskupení pod okna, prováděli vždy dokonalý hvízdavý koncert – snad trochu na počest oněch dosti již tlustých, ač ještě nezastřených lýtek, která opodál řadila se v údivu kolem – koncert pronikající zdmi, okenicemi a až do lebky jako řeřavý drát, do té jeho lebky zmučené, vytřeštěné, v níž jako by bodal na všechny strany. – Vyskočil-li někdy v pravém běsném zoufalství vyrvav hlavu z polštářů, aby uvrhl se k oknu, vytrhl okenici a praštil čímkoliv po pedagogické mládeži, jíž k náležité průpravě scházely jen ještě výklady z logiky a národní ekonomie, o jejichž zavedení do škol, zdá se, že právě se usiluje – učinil-li to, vzpamatoval se vždy zavčas. Bylo by se mu vedlo jako těm pošetilcům, již bezmocnou svou zuřivost a bolest dali najevo při lidské zvůli; byl by se teprv vydal napospas zcela této mládeži, na krutý, nemilosrdný pospas její zlovůle, když by byla postřehla vhodnou svou kořist. Znal tak dalece dnešní mládež, odkojovanou tolikerými naukami, a proto vzpamatoval se zavčas, nedav nikdy najevo, že by ho to rušilo. Ostatně má ta banda hlad, rozejde se zanedlouho.

Po třiceti párech bylo těchto výhní jako stále rozevírajících se, ohnivých, nenasytných tlam. Třicet kotlů to svorně dnem i nocí pracovalo v těchto místech, chrlíc ve společné ohromné potrubí soudružně svou ohromnou moc, jež vyvírala z jejich útrob věru jako u kynutí pekelném. Shůry vzhlížela sem zamřížovaná okna s upjatým, neunikajícím z nich rudým, do krvava a řeřava přecházivým zážehem, jakoby to úsvitem zlých démonických očí, co za nimi vlála tma tím černější, příkřejší.

Temný, vzbouřený hukot, jenž vzbuzoval úžas a neurčitý strach, a pak jisté překotné otřásání a zmítání, které neochabovalo ani okamžik, trvalo jako sopečné dunění v této místnosti, jež v zamžení kdes stále unikajících par, krvavým světlem vznícených a jakoby řeřavě fosforeskujících a stále znova divě vzplanujících, a pak v tomto hlubokém osamění noci, které tady tak tušivě, těžce, obávavě přepadalo duši, nabývala neoznačitelného rázu. Jakás věru příšernost démonické extáze zde vystanula…

A před každým tím párem ohnivých tlam dlela lidská postava, ponure zamračená, v jakýs soumrak duše své se zabírající. Každá z nich, ze stran a zpředu příkře osvětlená, jako oblita řeřavým bronzem u neklidném vlání plamenných reflexů, jež se na ně vrhaly z oněch ústí, vysvlečená každá do košile, hrubé, zčernalé, rozhalené, v obličeji začmouzena, uřícena, zvláštního, bělmem svým příkře probleskujícího pohledu z okruhu mouru, některá s dlouhým hákem v rukou, některá s lopatou, všechny jakoby u strážném vyčkávání a každé chvíle pohotovy k zasažení do těch hrůzných živlů před sebou – každá z těch postav sebou hnula při jeho příchodu pudem podřízenosti.

Ale zase ustal náhle v pláči, neb v lásce pláč a jásavý ples jsou stále zajedno. A optal se hned u takové zvědavosti plné samé vzdávající se něhy, kde vlastně chce jen srdce být dokona v sobě ujištěno: – „Viď, že je to pravda, že tě navždy mám?“ A jako by se na okamžik přesvědčoval sám u sebe o této omamné podstatě. A pak se ještě otázal: – „A půjdeš tam se mnou ráda? A když ony velké květy jmou se na nás kývati, ráda se mnou prodlíš v místech těch, kde jako by vůně kadidla se nesla na oslavu boží a na oslavu lásky naší? A nikdy nepřestaneš mě zahrnovat neskonalým dostatkem lásky, ale vždycky budeš taková ke mně jako dnes?“ Jako by se to nerozumělo samo sebou! A on také jen se tázal v té záludnosti lásky, jež dosáhla všeho. Nic mu proto neodpovídala, neboť co by mu měla odpovědíti vlastně, když tak milovala! A dále horoval v takovýchto otázkách, jimž nebylo potřebí odpovědi, protože zodpověděny byly láskou. Háral tak jaksi i v rozplesání, a zase v slzách nejslastnějších, jaké kdy prolity byly srdcem lidským, v onom rozpětí celém a zajištění tanoucí budoucnosti, pro niž není přítomnosti již, ani jiného života, ani smrti. Jako by to všechny překážky byly dávno pominuly a odstraněno z cesty jejich vše neblahé, jako by to nenacházeli se dosud v jícnu strašnosti, molocha, jenž v spoustách hltá oběti, které nepostačují se mu nahrazovati. Jako by již nacházel se se svou holubičkou v té záštitě míst, kde kývají velké tajemné květy a kde pro samé blahoslavenství zdá se, že nelze ani umřít. Jako by nenacházeli se to dosud u samé zlověstnosti pekel. Ale zatím ponětí všeho jiného mimo lásky jejich, svět ten vůkol nich a jeho prokletí, jeho změtenost a vřava a záhuba, vše to zanikalo vesměs z obzorů jejich milování. Bylo jim, že navždy mohou se kochati v lásce své, neboť silné jako smrt je milování, aniž vody mnohé mohly by je uhasiti, a že spíše nebe a země pominou, než by pominulo ono... Nastalo chvíli ticho, v něž nezalomozilo zvenčí nic a v něž tady uvnitř nevyplynul ani dech, ani slůvko, ani roucho nezašustlo – jaksi i tluk srdcí se zastavil, ticho ohromivé záludnosti, velké ticho v tajemství lásky. Připadalo, jako by tu duše nezvěstně splývaly v neskonalém svém sdružování. A připadalo i, jako by obě bytosti usínaly si zatím v náruči. Až on tu zase nazvédl hlavu, setrvávaje chvíli tak jako v nalehavých rozpomínkách, k nimž jako by začala se přibírati ještě jiná zdání a pomnění, hledala cosi duše ještě u štěstí svém, co nemohlo býti opomněno. A naslouchalo samo útajné ticho tomuto vyhledávání duše, a naslouchala také ona. A že jako by se byl právě rozpomněl, v duši nalezl, tak zářivě tu vytanulo jeho zření. A zahovořil takovým ztlumeným echem, jímž nevyrušilo by se útají ticha, unyle, jako zdaleka šeptal jí do duše, nikoliv se zřetelem již k přítomnosti, která zdála se zcela naplněna, ale jako v plynoucím zdroji vidin, které ve svém štěstí nemohouce nic nechávati opomenutého, rozpomněly se ještě na cosi ze svých mystických snů: – „A toho hošíka, víš, vezmeme si tam s sebou, ty kostečky jeho zachráníme... – a toho pejska také“ – dodal za chvíli v zádumčivém zaujatí... „– jsmeť všichni bratři,“ vyvanul již jen jako dechem ze sebe, ale jako by to bylo slavně zapěno u nevystihlém zmocnění, v onom vznícení, které přicházelo odjinud. A setrval v tomto vznícení, a jako by z jeho zření odnášela se vnitřní veliká zář jako aureola.