Po třiceti párech bylo těchto výhní jako stále rozevírajících se, ohnivých, nenasytných tlam. Třicet kotlů to svorně dnem i nocí pracovalo v těchto místech, chrlíc ve společné ohromné potrubí soudružně svou ohromnou moc, jež vyvírala z jejich útrob věru jako u kynutí pekelném. Shůry vzhlížela sem zamřížovaná okna s upjatým, neunikajícím z nich rudým, do krvava a řeřava přecházivým zážehem, jakoby to úsvitem zlých démonických očí, co za nimi vlála tma tím černější, příkřejší.
Temný, vzbouřený hukot, jenž vzbuzoval úžas a neurčitý strach, a pak jisté překotné otřásání a zmítání, které neochabovalo ani okamžik, trvalo jako sopečné dunění v této místnosti, jež v zamžení kdes stále unikajících par, krvavým světlem vznícených a jakoby řeřavě fosforeskujících a stále znova divě vzplanujících, a pak v tomto hlubokém osamění noci, které tady tak tušivě, těžce, obávavě přepadalo duši, nabývala neoznačitelného rázu. Jakás věru příšernost démonické extáze zde vystanula…
A před každým tím párem ohnivých tlam dlela lidská postava, ponure zamračená, v jakýs soumrak duše své se zabírající. Každá z nich, ze stran a zpředu příkře osvětlená, jako oblita řeřavým bronzem u neklidném vlání plamenných reflexů, jež se na ně vrhaly z oněch ústí, vysvlečená každá do košile, hrubé, zčernalé, rozhalené, v obličeji začmouzena, uřícena, zvláštního, bělmem svým příkře probleskujícího pohledu z okruhu mouru, některá s dlouhým hákem v rukou, některá s lopatou, všechny jakoby u strážném vyčkávání a každé chvíle pohotovy k zasažení do těch hrůzných živlů před sebou – každá z těch postav sebou hnula při jeho příchodu pudem podřízenosti.