Docházel právě čtvrtý týden, co naskytnutím se jistých osobnostních změn bylo mu bez přestání konati noční službu, po celé ty čtyři týdny nocí, jak za sebou následovaly. Jindy dálo se střídání denní a noční služby každých čtrnácte dnů, tentokráte musel býti pravidelný pořad přerušen.
A po celé ty čtyři týdny téměř nespal.
Jak také spáti!
Kolem oken jeho bytu, mimo továrnu, přejíždělo během dne nějakých třicet vlaků, osobních to, rychlíků, nákladních; tyto zdály se někdy nekonečné vlekouce svých dobře ke stu vagonů a vydávajíce dunění jako vzdálená, dodržující bouře kosmická, ony, mezi nimi bleskové rychlíky, nezastavujíce vůbec na zdejším nádraží, řítily se kolem s hřímáním a rachotem náhlé strže – přejíždělo mu to kolem samé hlavy během dne, jenž určen byl mu ku spaní. Otřásalo to nejen zemí, domem a jeho postelí, ale i duší, dávno jako zmámenou, servanou. A ještě nádraží v celé té své soustředěné lomozící změti nalézalo se zcela nablízku. Jak tu spát?
Ale to nebylo vše. Pod okny, pod samými okny na chodníku a nedlážděné ulici, shromažďovalo se během dne průměrně čtyřikráte skoro všechno žactvo ze zdejších škol, hoši i holky, tyto mnohdy již s dosti tlustými lýtky, a nebylo tu žádného rozdílu mezi povykováním obého pohlaví, v tom moderním jaksi povykování, jaké jen pedagogicky odchovávaná mládež za dnešních dob vynalézat a vykonávat dovede. Mezi hochy, dle všeho již z měšťanky, bylo několik, kteří slynuli virtuozitou ve hvízdání na prsty; postavivše se pravidelně v těchto místech v náležitém seskupení pod okna, prováděli vždy dokonalý hvízdavý koncert – snad trochu na počest oněch dosti již tlustých, ač ještě nezastřených lýtek, která opodál řadila se v údivu kolem – koncert pronikající zdmi, okenicemi a až do lebky jako řeřavý drát, do té jeho lebky zmučené, vytřeštěné, v níž jako by bodal na všechny strany. – Vyskočil-li někdy v pravém běsném zoufalství vyrvav hlavu z polštářů, aby uvrhl se k oknu, vytrhl okenici a praštil čímkoliv po pedagogické mládeži, jíž k náležité průpravě scházely jen ještě výklady z logiky a národní ekonomie, o jejichž zavedení do škol, zdá se, že právě se usiluje – učinil-li to, vzpamatoval se vždy zavčas. Bylo by se mu vedlo jako těm pošetilcům, již bezmocnou svou zuřivost a bolest dali najevo při lidské zvůli; byl by se teprv vydal napospas zcela této mládeži, na krutý, nemilosrdný pospas její zlovůle, když by byla postřehla vhodnou svou kořist. Znal tak dalece dnešní mládež, odkojovanou tolikerými naukami, a proto vzpamatoval se zavčas, nedav nikdy najevo, že by ho to rušilo. Ostatně má ta banda hlad, rozejde se zanedlouho.