„Lípo naše, lípo…,“ volá-li stará milá píseň, projevujíc tolik vřelosti a přátelství k bytosti stromu, jako by to označovala zvláště tu dobu života lípy, kdy kvete.
Lípa Kučerova rozkvetla…
Stane se to posléz u lípy jakoby najednou.
Po týdny sice činí své přípravy – ale děje se to nenápadně, ukrytě. Jmou se prorůstati mezi zelení úzké, nehtovité listeny, mdlé, unylé žluti. Ukrývají se tyto průsvitné delikátní blanky u vroucí náruči ostatní zeleně, k nim jaksi tak mateřsky ostražité, starostlivé, bdělé dnem i nocí, až v uctivé něze se schylující, jako by ta vyspělá zeleň rozuměla, co tu nadejíti má, čeho nová ta družina tajemnou je kolébkou.
A jako by kladly se v rozkoši tajemné, hebké tyto lupeny ve vlny koruny, jako motýlí křídla vnořovaly se v kyprou oblast její, sníce tu v tuchách nedalekého příští.
Až zase nenápadně vynášejí se z jejich úpatí jako z plynoucích člunů vrcholíčky drobných emailových perliček na štíhlých, hravých stopečkách. A jako by zahrávaly vespol, prokukovaly jakýmas dětskýma nesčetnýma očinkama, jako rolničky chystaly se k nekonečnému souznění.
To připravují se již poupata. Je jako by ony bledé roušky v své ochranné lůno starostlivě halily a uchovávaly v péči, kolébaly je a celovaly v něze.
Po nějakou dobu zdánlivě nezměněně všechno takto vytrvává, jako by ani nic jiného nemělo být. Jen ty listeny se zvolna prodlužují a zakrucují, jako by se kadeřily, a přimisují nápadnější plavost v rozlehlou zeleň…
Zatím plyne letní sféra slunce, jejíž znojnou silou puzeno je neodolatelně vše ze svých zemních úkrytů, vynořujíc se vítězně v spění života. Přichází všechno na řadu u chvatu jakoby bouřlivém, v nezvěstnosti neodolatelně vzrušené síly – vše, čemu dán je život. Rozkvétá, co rozkvésti má a může…
Na polích to vzkvetly všechny jetele – jak by se tak chtělo smyslům zapadati u vonný nach té kypré živé změti a vysávati odtud nějaké konejšivé blaženství – a již se také jetele sekaly.
Již žita nalévala prudce, a tajemný sykot zvláštní, vybírající se dnem i nocí z jejich zvířených útrob, z toho klasoví narážejícího jako nekonečné vlnobití na sebe u oplodněné tíze své, jeť již předzvěstí zrání; a z nich vyhlédá plno chrp, tak intenzivně, blaženě modrých, jako by v jejich vroucím vzhledu zachycoval se blankyt nebes plného léta.
Z měkké zeleni ovsů proklubávati se začínají sivé osinky metajících lat jako nesčetné drobné zobáčky z jakéhos širého nekonečného hnízda: jeť tu takové ševelení, zahrávání těchto přítulných zobáčků. Zároveň rozkvetly pšenice – jako by nesčetných bílých teček nakladl delikátně na tu tuhou zeleň nedávno vymetalých jejích klasů, a vzbuzuje úžas, pomyslí-li se, že v těch chvějících se vláknech je zrod těžkého zlatého zrna… Mezi pšenice zastrkují se jako u stydlivých rozpacích nachové černýše, snivě mhourajíce odtud svýma nevetřelýma, mírnýma očima, a kokrhele sebevědomě nadýmají tu svá žlutá volátka.
Při stráních třeskuté zlato janovců označuje, že schyluje se k plnému létu, vyléváť země svůj nejsilnější žár, zasvítila barvami slunce, síly, vše přechází v žhavý rozkvět léta…
Jedině lípa prodlévá ještě jakoby v neznámém vyčkávání, a zdá se, jako by tak beze změny mělo býti napořád.
Zaléhala-li ale někdy prudčeji letní znoj, bylo již znáti, jak se celá neobsáhlá koruna zdejší lípy zamžela a nabíhala jako v medovém přísvitu. Bledé listeny šířeji se rozpjaly, jako by se směle vztyčily na ostatním podkladu zeleně, a perličky poupat, vznesše se v jejich týlu na svých stopkách jako v smělém vzhlédnutí, začínají pukati.
Ale ještě mizí nějaký čas bez jiné změny, vyplývají jakés chvíle slastných předtuch – a v čase tom zatím na růžové keře na zahradách vynesla se hvězdná rudá záplava růží a z hlubokých lesních úvalů přinášeny byly tajemné horské konvalinky.
Avšak v tyto chvíle poslední již nápadný vznícený hukot zaléhat počal z útrob lípy, jako by již slaďovaly se tu tajemné hlasy k veliké symfonii a dály se poslední obezřelé přípravy ku slavnosti…
Až jednou po noci, v neobsáhlé záři letní, jakoby slavnostně uchystané, úmyslně vyňaté ku velikým věcem, octla se náhle lípa v plném svém rozkvětu, v celé vonné síle a nádheře své.