Josef Karel ŠlejharFlorian Bílek, mlynář z Myšic / Lípa

K vydání připravil, doslov a ediční poznámku napsal Zdeněk Beran

Román

Knihu můžete koupit zde:

Vázané

Datum vydání: 13. 12. 2023

Formát knihy: 130 x 205 mm

Počet stran: 420

ISBN: 978-80-909003-1-8

Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezi nesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho slabošským synem Vácslavem, postupně ničícího Vácslavovu lásku ke krásné, hodné, ale chudé Anince Jakobínské, v podstatě ještě nijak nevybočuje z tradic venkovské prózy 19. století a nese jen málo znaků charakterizujících pozdější Šlejharovo dílo. Uplatňuje se tu však již autorův smysl pro ironii, díky němuž se v textu účinně střídají pasáže dramatické s komickými situacemi a čtenář tak získává barvitý, nepřikrášlený obraz venkovského života.

Oproti tomu Lípa patří k textům vyzrálým. Spor o staletou lípu, „matku rodu“, stojící na rozhraní mezi dvěma statky, přerůstá v mohutné symbolické podobenství boje o pravé životní hodnoty. Patriarchální postava starého statkáře Kučery zosobňuje samu podstatu tradice venkovského světa, dávnověké zkušenosti, hlubokého mravního rozměru a pokorného vztahu k práci a životu. Proti Kučerovi stojí mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, avšak bez rozmyslu a rozhazovačně zavádějící na zděděném statku nevhodné metody a ve své samolibé pýše rozvracející vše, co přirozeně utváří pospolitý život venkova a jednotu člověka a přírody.

Naše edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908. Přihlížíme přitom i k jejímu časopiseckému znění.

Kniha vyšla s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Josef Karel Šlejhar (1864–1914) se narodil ve Staré Pace do smíšeného česko-německého manželství. Otec byl zámožný tkalcovský faktor, matka pocházela z německé mlynářské rodiny. Kvůli rodinným neshodám pobýval neduživý chlapec často u babičky, mlynářky v Dolní Branné. Po absolvování pardubické reálky odešel studovat chemii na České vysoké škole technické v Praze, avšak po třech letech studia zanechal. Poté byl zaměstnán v pojišťovnictví, načas pracoval v textilním závodě svého otce a v letech 1889–90 zastával místo chemika v cukrovaru. Roku 1892 se oženil, manželství se však po několika letech rozpadlo. Poté co zkrachoval i jeho pokus hospodařit na rodinném statku v Dolní Kalné, nastoupil Šlejhar učitelskou dráhu na obchodních školách v Hradci Králové, Kolíně a v Praze, kde zůstal až do své předčasné smrti.

Literární tvorbě se začal věnovat v 80. letech 19. století. Jeho práce, ovlivněné dobovým naturalismem a symbolismem, se vyznačují zájmem o temné až kruté stránky lidského života a svébytným, expresivním jazykem. V kratších prózách, sebraných do sbírek Dojmy z přírody a společnosti (1894), Co život opomíjí (1895), Zátiší (1898), V zášeří krbu (1899), Temno (1902), Od nás (1907), Předtuchy (1909), Z chmurných obzorů (1910), Z Prahy (1910), Z krajského města (1910) a Maloměstská idyla (1911), se inspiroval osudy lidí z venkovského, později i maloměstského a pražského prostředí. Román Peklo (1905) se odehrává v cukrovaru, Lípa (1908) zachycuje rozklad venkovských hodnot, Vraždění (1910) představuje sérii krutých výjevů z podhorského života. Z rodinných zkušeností vytěžil dvojdílný román Cvrček mého krbuRozvrat (čas. 1912–13, kn. 2017).

Jakmile tedy vykřikl Jakub své zděšené „hó –“, pochopili všichni, co se děje. A již také za okny se najednou osvětlilo a příliv rudé záře rychle vzrůstal. Těžký to byl dojem na společnost ve mlýně. Po prvním úžasu vyběhli všichni na dvůr. Zadní kůlny stály v plamenech. Tupá beznadějnost sevřela všechny, dívali se na požár a nikdo nevěděl co činiti. Po ohromení přišla na řadu u mnohých zoufalost, jež bývá nejzáhubnější při katastrofě. Ženy začaly křičeti, někdo šíleně se smál. Někteří mužští slepě pobíhali po dvoře a jiní hlasitě volali ukazujíce na požár. Vácslav vypukl ve vyjevený pláč, chodě bezúčelně od jednoho k druhému. Zároveň sbíhali se lidé ze vsi zpola jen ustrojení a jejich zmatek přidával se ku zmatku ve mlýně. Pro první chvíli byla to zoufalá vřava, v níž ječely děti, jiných osob ozýval se pláč, zvon volal na poplach, praskot tříštil se v noční vzduch a vichr mocně hlučel. Trvalo to hodnou dobu, než lidé spojili se k jakémus pevnému jednání. Většinou začali se vrhati na hořící kůlny. I kázal mlynář: „Tam neuchráníte už ani šindele. To nechte shořeti a hajte jen mlýn!“ Poznali rozumnost jeho rady a zanechavše kůlen soustředili zachraňovací snahy jedině na mlýn. Co jedni vyváděli dobytek, začali druzí vynášeti jarmary a pachtiti se zachraňováním věcí bez ceny. Mlynář zase nahlédl marnost takových snah. „Kdybyste duši pustili,“ volal, „nezachráníte mně z toho haraburdí nic, jestli mlýn neobhájíte. Jen mlýn hajte a nechte ostatní.“ Zanechali tedy věci vedlejší pro věci hlavní. Již jen o mlýn se přičiňovali, aby ho požár nezachvátil.

Polévali úsilovně střechu, proud vody smáčel štít, okna a vyčnívající trámoví a na druhé straně strhovaly se hořící kůlny a odvlékaly se hořící trámy od stavení. Bylo by konečně marným zůstalo i toto úsilí, kdyby nepřispěl jim vichr na pomoc. Začal váti z opačné strany a tím nejmocněji zaháněl plameny od mlýna. Rval je z jejich žhavé výhně a proháněl daleko šírou tmou. Živly tu stály v boji proti sobě. Příšerné tělo požáru, rudě plápolajíc a metajíc jiskry a kouř chrlíc, zdálo se jako vetknuto v hlubokou zející tmu, z níž jako z obrovského jícnu vyléval se vzdušný proud, uchvacuje ohnivý sloup. – Nenadálým přispěním obmezil se požár skutečně jen na kůlny, na stodolu a dříví a při mlýně samém popraskala jen okna, střecha na mnohých místech se propálila a zuhelněly některé vyčnívající trámy. Kaštan ale, jenž nemálo přispíval k ochránění mlýna od plamenův, docela uhořel. –

Do rána z požáru zbylo již jen doutnající rumiště, z něhož šlehají ještě drobné plamínky a závitky dýmu se vydírají. Lidé tu zůstali namnoze až do rána a všechno se uklidnilo. Jaké však bylo překvapení ve mlýně, když shánějíce se po vzácných hostech, nikde jich nespatřili! Teprv po nějakém domlouvání se vyšlo najevo, že hned na samém začátku požáru uprostřed všeobecného zmatku z vyvedeného dobytka zapřáhli své koně do bryčky, jež náhodou zůstala na dvoře, a co nejrychleji ujeli. Také naskytli se lidé, již věděli ještě více; slyšeli prý, jak pantáta z kraje povídal k ustrašené nevěstě, že do spáleniště svou dceru vdáti nemůže, a když čert vzal mlýn, ať již také vezme ženicha. Jiní dokonce slyšeli ještě více, a jakkoliv se věci měly, jen to bylo jisto, že hosté z kraje nadobro byli pryč. „Pes utek a ani ocas nezanechal,“ podotkl mlynář. Nic nedal na sobě znáti. A mlynářka dopověděla: „No, karakter z nás pro to taky nespadne.“

Toho večera před požárem nalézal se kramář Jehůnek v hospodě. Byla to od něho věc neslýchaná. Byl patrně rozčilen a cítil to asi sám, všemožně se snaže nepokoj svůj zatajiti. Pil mnoho, dával připíjeti – neslýchaná také věc – a do každé rozmluvy se vmísil. Čím více se pozdilo, tím mocněji vzrůstal jeho nepokoj. Jeho nízké čelo lesklo se potem. Každé chvíle zabloudil ku tmavým oknům poplašeně se přitom rozhlížeje, jestli ho někdo nepozoruje. K půlnoci začali se někteří hosté vytráceti, vázla rozmluva a často nastalo ticho. To ticho jaksi nemohl snésti. „Dejte ještě sklenici,“ křičel, silně začínaje a slabě konče. Když zase všichni umlkli majíce co dělati s těžkými hlavami, vzpomněl si na karty. Nikdo však nechtěl hráti. Tím úsilovněji je nutil, rozpaluje se. Vida konečně nezbytí, vnutil se zase do klidu a zvolna se prošel podle oken. „Copak to tam máte, kmotře?“ otázal se někdo. Trhnuv sebou Jehůnek posadil se zase na své místo a něco zakoktal, čemuž již nikdo nevěnoval více pozornosti. Tu, jak to bývá při pivě, přišla zrovna řeč na zamýšlené zřízení hasičského spolku, v té době začaly se hasičské spolky ujímati k nevýslovné hrůze všech hořlavin, neboť nikdy jindy tolik nehořelo jako tehdáž za ujímajících se spolků hasičských. Mezi dvěma stranami hostů začala dokonce hádka o tom, mají-li býti zavedeny čáky kožené, nebo lesklé plechové. „Bodejť,“ pravila opovržlivě jedna strana, „někdo vám půjde za hasiče s koženou čákou – čert by do ní lez.“ „A čert by vám dával peníze na plechové čáky,“ rozkřičela se strana druhá. Jehůnek při té rozmluvě nápadně změnil obličej, a zničehonic přerušil hovor o hasičství hřmotnou písničkou. Zpozdilo se již příliš a hosté se skoro najednou zvedli. „I co byste ještě nepočkali,“ pobízel Jehůnek postaviv se ku dveřím a šilhaje po oknech. „Teda já zaplatím,“ vydralo se mu skoro zoufale z hrdla, když hosté přes jeho vybídnutí zůstati nechtěli. A že to byli vesměs lidé dobří, kteří žádné takové prosbě bližního odolati nemohou, zůstali bez meškání a chutnalo jim zase kupodivu. Když za okny září vzrůstajícího požáru náhle po celé šenkovně prudce se osvětlilo, vykřikli hosté „hoří“ a začali se hrnouti ven. Jen Jehůnek nechtěl o požáru ničeho věděti. Zvolal rozpustile: „Nesmysly si tropte z jiných bláznů,“ ale jeho slova se třásla. Teprv když požár se tak šířil a poplach se strhl po celé vesnici, vyskočil na nové připomenutí hostinského, že hoří – a nepodívav se ani oknem ven, vzkřikl: „Prokristapána, to hoří mlýn!“ A vyřítil se za ostatními hasiti. – – – –

Po požáru rval si vlasy z hlavy. Neb jaká jest to útěcha pro křesťana, když bližnímu shoří jen nějaké mizerné kolny a to, co shořeti mělo, neshořelo.

Florian Bílek

Blížilo se to pozvolna od Bukovinska – slyšeti bylo již nejen neurčitý řev, ale sama slova, čím dále výraznější, podivuhodná, smělá, až vzletná, názvy to Kubánkové známých i neznámých zvířat, i názvy všelikých nezvířat a věcí na zcela jiné pojmy přenesených.

Mimo předvedení veškerých domácích zvířat, jinak vesměs užitečných, mísila se do toho vyjmenování jiná víceméně případnější – a zase hovada a věci všelikého řádu i neřádu, vynikalo odtamtud v svorném pořadí a v stálém se přisouvání blíže a v stálém vzrůstu na určitosti, jadrnosti i síle.

Mráz uctivosti a pokorné podřízenosti přebíhal záda podruhyně. „Střevo žraločí, kraví spáre, uhneš s tím – napravo – ještě – ještě chlup,“ někdy vynášelo se nadmíru souvisle – spělo to, spělo zvolna, ale jistě všechno sem. „Sakramente – mumie chaldejská – nalevo – víc, víc, že z tebe vyrvu játra – víc – tak, kozí pysku, a teď držet jako rezavý hřebík – nečmejrej mně tím jako kráva vocasem…“

Někdy zdálo se, že neodbývá se to tam v pouhém takovémto tklivém domlouvání, ale že přišly na řadu také pokyny hmotné, násilné, tu kopnutím buď levé, nebo pravé z těch kamaší, hned někdy najednou i obou, tu zas přilehavou fackou. Ze svých výrazů přešel to najednou hlas v pronikavý řev, jako by se dravec rozsápal na svou oběť. Zaduněla půda – sám si doběhl pan geometr k nedovtipnému pomahači, a za ucho ho popadnuv, dovlekl si jej tam, kam náleželo – naštěstí byly ty uši dost otužilé, takže ani jednomu nepřihodilo se neštěstí utržení. – „Sem, kopyto, sem, tisíc milionů hromů jednou!“ Bylo pak hodnou chvíli co odchrapťovati uzlobenému hrdlu. A zas, přišedši na pomoc hrdlu, dopadla ve spravedlivém rozhořčení noha v kamaši v čísi zadnici, a pobízela pěst – bez valného výběru a rozmýšlení.

Octliť se zatím již zcela nablízku. Podruhyně Kubánková stála jako uhranutá, protknutá jakýmsi špejlem úžasu a podivu – a jak zrovna měla ruce, nechala je nyní pořád bez přeložení, do soudného dne byla by je tak nechala, kdyby to, co se objevilo nyní, do soudného dne trvalo.

Podruhyni na celém těle sladce zatrnulo. Z obzoru mírného návrší se vynořilo i to nemluvně, i ta kočka staré Zuzánkové, ale slušně opodál: – „Co čmejráš, ďáblova matičko,“ osopil se na ni jednou přísežný geometr požrav ji trochu pohledem. Vynořilo se všechno jako slavné vytoužené procesí. Uprostřed jako rudé, znojné slunce obličej geometrův po boku hospodářově.

Geometr zůstav najednou státi, obrátil se. „A ta tatarská veš,“ zahřměl kams dozadu, „se s tím cárá jako přes strniště s flašinetem na zádech.“ Mělť sám naspěch, neboť zatím nadešel čas k obědu, k němuž smažená kuřata byla pouhou nevinnou průpravou. Jestliže zmešká jen o minutu oběd, zanese do účtu položku za opozděný oběd. Oslovená tatarská veš, již bylo dosti zajímavo představiti si s flašinetem na zádech po strništi se cárající, dohrabala se posléz za ostatními, nesouc na zádech aparát – a vše se hnulo z návrší dolů, přičemž mladý hospodář nápadně horlivě mluvil do geometra, na všechny strany mu ukazuje, zvláště směrem meze k lípě.

Lípa

„Lípo naše, lípo…,“ volá-li stará milá píseň, projevujíc tolik vřelosti a přátelství k bytosti stromu, jako by to označovala zvláště tu dobu života lípy, kdy kvete.
Lípa Kučerova rozkvetla…

Stane se to posléz u lípy jakoby najednou.

Po týdny sice činí své přípravy – ale děje se to nenápadně, ukrytě. Jmou se prorůstati mezi zelení úzké, nehtovité listeny, mdlé, unylé žluti. Ukrývají se tyto průsvitné delikátní blanky u vroucí náruči ostatní zeleně, k nim jaksi tak mateřsky ostražité, starostlivé, bdělé dnem i nocí, až v uctivé něze se schylující, jako by ta vyspělá zeleň rozuměla, co tu nadejíti má, čeho nová ta družina tajemnou je kolébkou.

A jako by kladly se v rozkoši tajemné, hebké tyto lupeny ve vlny koruny, jako motýlí křídla vnořovaly se v kyprou oblast její, sníce tu v tuchách nedalekého příští.

Až zase nenápadně vynášejí se z jejich úpatí jako z plynoucích člunů vrcholíčky drobných emailových perliček na štíhlých, hravých stopečkách. A jako by zahrávaly vespol, prokukovaly jakýmas dětskýma nesčetnýma očinkama, jako rolničky chystaly se k nekonečnému souznění.

To připravují se již poupata. Je jako by ony bledé roušky v své ochranné lůno starostlivě halily a uchovávaly v péči, kolébaly je a celovaly v něze.

Po nějakou dobu zdánlivě nezměněně všechno takto vytrvává, jako by ani nic jiného nemělo být. Jen ty listeny se zvolna prodlužují a zakrucují, jako by se kadeřily, a přimisují nápadnější plavost v rozlehlou zeleň…

Zatím plyne letní sféra slunce, jejíž znojnou silou puzeno je neodolatelně vše ze svých zemních úkrytů, vynořujíc se vítězně v spění života. Přichází všechno na řadu u chvatu jakoby bouřlivém, v nezvěstnosti neodolatelně vzrušené síly – vše, čemu dán je život. Rozkvétá, co rozkvésti má a může…

Na polích to vzkvetly všechny jetele – jak by se tak chtělo smyslům zapadati u vonný nach té kypré živé změti a vysávati odtud nějaké konejšivé blaženství – a již se také jetele sekaly.

Již žita nalévala prudce, a tajemný sykot zvláštní, vybírající se dnem i nocí z jejich zvířených útrob, z toho klasoví narážejícího jako nekonečné vlnobití na sebe u oplodněné tíze své, jeť již předzvěstí zrání; a z nich vyhlédá plno chrp, tak intenzivně, blaženě modrých, jako by v jejich vroucím vzhledu zachycoval se blankyt nebes plného léta.

Z měkké zeleni ovsů proklubávati se začínají sivé osinky metajících lat jako nesčetné drobné zobáčky z jakéhos širého nekonečného hnízda: jeť tu takové ševelení, zahrávání těchto přítulných zobáčků. Zároveň rozkvetly pšenice – jako by nesčetných bílých teček nakladl delikátně na tu tuhou zeleň nedávno vymetalých jejích klasů, a vzbuzuje úžas, pomyslí-li se, že v těch chvějících se vláknech je zrod těžkého zlatého zrna… Mezi pšenice zastrkují se jako u stydlivých rozpacích nachové černýše, snivě mhourajíce odtud svýma nevetřelýma, mírnýma očima, a kokrhele sebevědomě nadýmají tu svá žlutá volátka.

Při stráních třeskuté zlato janovců označuje, že schyluje se k plnému létu, vyléváť země svůj nejsilnější žár, zasvítila barvami slunce, síly, vše přechází v žhavý rozkvět léta…

Jedině lípa prodlévá ještě jakoby v neznámém vyčkávání, a zdá se, jako by tak beze změny mělo býti napořád.

Zaléhala-li ale někdy prudčeji letní znoj, bylo již znáti, jak se celá neobsáhlá koruna zdejší lípy zamžela a nabíhala jako v medovém přísvitu. Bledé listeny šířeji se rozpjaly, jako by se směle vztyčily na ostatním podkladu zeleně, a perličky poupat, vznesše se v jejich týlu na svých stopkách jako v smělém vzhlédnutí, začínají pukati.

Ale ještě mizí nějaký čas bez jiné změny, vyplývají jakés chvíle slastných předtuch – a v čase tom zatím na růžové keře na zahradách vynesla se hvězdná rudá záplava růží a z hlubokých lesních úvalů přinášeny byly tajemné horské konvalinky.

Avšak v tyto chvíle poslední již nápadný vznícený hukot zaléhat počal z útrob lípy, jako by již slaďovaly se tu tajemné hlasy k veliké symfonii a dály se poslední obezřelé přípravy ku slavnosti…

Až jednou po noci, v neobsáhlé záři letní, jakoby slavnostně uchystané, úmyslně vyňaté ku velikým věcem, octla se náhle lípa v plném svém rozkvětu, v celé vonné síle a nádheře své.

Lípa

Obrázek 1. Obálka brožovaného vydání románu Lípa z roku 1908 v nakladatelství J. Otty.

Obrázek 2. Obálka vázaného vydání z roku 1908 v nakladatelství J. Otty. Existuje i v modrém provedení.

Obrázek 3. Obálka vydání z roku 1929 v Aventinu, v grafické úpravě Františka Muziky.

Obrázek 4. Titulní list vydání románu Florian Bílek, mlynář z Myšic z roku 1894 (zdroj).

Nachází-li čtenář nepřesnost v naší fotogalerii, nechť nás upozorní na info@levyn.cz. Rádi upravíme. Též přivítáme zajímavé dobové fotografie k doplnění galerie.

Používáme soubory cookies ke zlepšení uživatelského prostředí na těchto webových stránkách, pro analýzu provozu a personalizaci obsahu a reklamy.

přijmout všenastavitodmítnout