Blížilo se to pozvolna od Bukovinska – slyšeti bylo již nejen neurčitý řev, ale sama slova, čím dále výraznější, podivuhodná, smělá, až vzletná, názvy to Kubánkové známých i neznámých zvířat, i názvy všelikých nezvířat a věcí na zcela jiné pojmy přenesených.
Mimo předvedení veškerých domácích zvířat, jinak vesměs užitečných, mísila se do toho vyjmenování jiná víceméně případnější – a zase hovada a věci všelikého řádu i neřádu, vynikalo odtamtud v svorném pořadí a v stálém se přisouvání blíže a v stálém vzrůstu na určitosti, jadrnosti i síle.
Mráz uctivosti a pokorné podřízenosti přebíhal záda podruhyně. „Střevo žraločí, kraví spáre, uhneš s tím – napravo – ještě – ještě chlup,“ někdy vynášelo se nadmíru souvisle – spělo to, spělo zvolna, ale jistě všechno sem. „Sakramente – mumie chaldejská – nalevo – víc, víc, že z tebe vyrvu játra – víc – tak, kozí pysku, a teď držet jako rezavý hřebík – nečmejrej mně tím jako kráva vocasem…“
Někdy zdálo se, že neodbývá se to tam v pouhém takovémto tklivém domlouvání, ale že přišly na řadu také pokyny hmotné, násilné, tu kopnutím buď levé, nebo pravé z těch kamaší, hned někdy najednou i obou, tu zas přilehavou fackou. Ze svých výrazů přešel to najednou hlas v pronikavý řev, jako by se dravec rozsápal na svou oběť. Zaduněla půda – sám si doběhl pan geometr k nedovtipnému pomahači, a za ucho ho popadnuv, dovlekl si jej tam, kam náleželo – naštěstí byly ty uši dost otužilé, takže ani jednomu nepřihodilo se neštěstí utržení. – „Sem, kopyto, sem, tisíc milionů hromů jednou!“ Bylo pak hodnou chvíli co odchrapťovati uzlobenému hrdlu. A zas, přišedši na pomoc hrdlu, dopadla ve spravedlivém rozhořčení noha v kamaši v čísi zadnici, a pobízela pěst – bez valného výběru a rozmýšlení.
Octliť se zatím již zcela nablízku. Podruhyně Kubánková stála jako uhranutá, protknutá jakýmsi špejlem úžasu a podivu – a jak zrovna měla ruce, nechala je nyní pořád bez přeložení, do soudného dne byla by je tak nechala, kdyby to, co se objevilo nyní, do soudného dne trvalo.
Podruhyni na celém těle sladce zatrnulo. Z obzoru mírného návrší se vynořilo i to nemluvně, i ta kočka staré Zuzánkové, ale slušně opodál: – „Co čmejráš, ďáblova matičko,“ osopil se na ni jednou přísežný geometr požrav ji trochu pohledem. Vynořilo se všechno jako slavné vytoužené procesí. Uprostřed jako rudé, znojné slunce obličej geometrův po boku hospodářově.
Geometr zůstav najednou státi, obrátil se. „A ta tatarská veš,“ zahřměl kams dozadu, „se s tím cárá jako přes strniště s flašinetem na zádech.“ Mělť sám naspěch, neboť zatím nadešel čas k obědu, k němuž smažená kuřata byla pouhou nevinnou průpravou. Jestliže zmešká jen o minutu oběd, zanese do účtu položku za opozděný oběd. Oslovená tatarská veš, již bylo dosti zajímavo představiti si s flašinetem na zádech po strništi se cárající, dohrabala se posléz za ostatními, nesouc na zádech aparát – a vše se hnulo z návrší dolů, přičemž mladý hospodář nápadně horlivě mluvil do geometra, na všechny strany mu ukazuje, zvláště směrem meze k lípě.