Jakmile tedy vykřikl Jakub své zděšené „hó –“, pochopili všichni, co se děje. A již také za okny se najednou osvětlilo a příliv rudé záře rychle vzrůstal. Těžký to byl dojem na společnost ve mlýně. Po prvním úžasu vyběhli všichni na dvůr. Zadní kůlny stály v plamenech. Tupá beznadějnost sevřela všechny, dívali se na požár a nikdo nevěděl co činiti. Po ohromení přišla na řadu u mnohých zoufalost, jež bývá nejzáhubnější při katastrofě. Ženy začaly křičeti, někdo šíleně se smál. Někteří mužští slepě pobíhali po dvoře a jiní hlasitě volali ukazujíce na požár. Vácslav vypukl ve vyjevený pláč, chodě bezúčelně od jednoho k druhému. Zároveň sbíhali se lidé ze vsi zpola jen ustrojení a jejich zmatek přidával se ku zmatku ve mlýně. Pro první chvíli byla to zoufalá vřava, v níž ječely děti, jiných osob ozýval se pláč, zvon volal na poplach, praskot tříštil se v noční vzduch a vichr mocně hlučel. Trvalo to hodnou dobu, než lidé spojili se k jakémus pevnému jednání. Většinou začali se vrhati na hořící kůlny. I kázal mlynář: „Tam neuchráníte už ani šindele. To nechte shořeti a hajte jen mlýn!“ Poznali rozumnost jeho rady a zanechavše kůlen soustředili zachraňovací snahy jedině na mlýn. Co jedni vyváděli dobytek, začali druzí vynášeti jarmary a pachtiti se zachraňováním věcí bez ceny. Mlynář zase nahlédl marnost takových snah. „Kdybyste duši pustili,“ volal, „nezachráníte mně z toho haraburdí nic, jestli mlýn neobhájíte. Jen mlýn hajte a nechte ostatní.“ Zanechali tedy věci vedlejší pro věci hlavní. Již jen o mlýn se přičiňovali, aby ho požár nezachvátil.
Polévali úsilovně střechu, proud vody smáčel štít, okna a vyčnívající trámoví a na druhé straně strhovaly se hořící kůlny a odvlékaly se hořící trámy od stavení. Bylo by konečně marným zůstalo i toto úsilí, kdyby nepřispěl jim vichr na pomoc. Začal váti z opačné strany a tím nejmocněji zaháněl plameny od mlýna. Rval je z jejich žhavé výhně a proháněl daleko šírou tmou. Živly tu stály v boji proti sobě. Příšerné tělo požáru, rudě plápolajíc a metajíc jiskry a kouř chrlíc, zdálo se jako vetknuto v hlubokou zející tmu, z níž jako z obrovského jícnu vyléval se vzdušný proud, uchvacuje ohnivý sloup. – Nenadálým přispěním obmezil se požár skutečně jen na kůlny, na stodolu a dříví a při mlýně samém popraskala jen okna, střecha na mnohých místech se propálila a zuhelněly některé vyčnívající trámy. Kaštan ale, jenž nemálo přispíval k ochránění mlýna od plamenův, docela uhořel. –
Do rána z požáru zbylo již jen doutnající rumiště, z něhož šlehají ještě drobné plamínky a závitky dýmu se vydírají. Lidé tu zůstali namnoze až do rána a všechno se uklidnilo. Jaké však bylo překvapení ve mlýně, když shánějíce se po vzácných hostech, nikde jich nespatřili! Teprv po nějakém domlouvání se vyšlo najevo, že hned na samém začátku požáru uprostřed všeobecného zmatku z vyvedeného dobytka zapřáhli své koně do bryčky, jež náhodou zůstala na dvoře, a co nejrychleji ujeli. Také naskytli se lidé, již věděli ještě více; slyšeli prý, jak pantáta z kraje povídal k ustrašené nevěstě, že do spáleniště svou dceru vdáti nemůže, a když čert vzal mlýn, ať již také vezme ženicha. Jiní dokonce slyšeli ještě více, a jakkoliv se věci měly, jen to bylo jisto, že hosté z kraje nadobro byli pryč. „Pes utek a ani ocas nezanechal,“ podotkl mlynář. Nic nedal na sobě znáti. A mlynářka dopověděla: „No, karakter z nás pro to taky nespadne.“
Toho večera před požárem nalézal se kramář Jehůnek v hospodě. Byla to od něho věc neslýchaná. Byl patrně rozčilen a cítil to asi sám, všemožně se snaže nepokoj svůj zatajiti. Pil mnoho, dával připíjeti – neslýchaná také věc – a do každé rozmluvy se vmísil. Čím více se pozdilo, tím mocněji vzrůstal jeho nepokoj. Jeho nízké čelo lesklo se potem. Každé chvíle zabloudil ku tmavým oknům poplašeně se přitom rozhlížeje, jestli ho někdo nepozoruje. K půlnoci začali se někteří hosté vytráceti, vázla rozmluva a často nastalo ticho. To ticho jaksi nemohl snésti. „Dejte ještě sklenici,“ křičel, silně začínaje a slabě konče. Když zase všichni umlkli majíce co dělati s těžkými hlavami, vzpomněl si na karty. Nikdo však nechtěl hráti. Tím úsilovněji je nutil, rozpaluje se. Vida konečně nezbytí, vnutil se zase do klidu a zvolna se prošel podle oken. „Copak to tam máte, kmotře?“ otázal se někdo. Trhnuv sebou Jehůnek posadil se zase na své místo a něco zakoktal, čemuž již nikdo nevěnoval více pozornosti. Tu, jak to bývá při pivě, přišla zrovna řeč na zamýšlené zřízení hasičského spolku, v té době začaly se hasičské spolky ujímati k nevýslovné hrůze všech hořlavin, neboť nikdy jindy tolik nehořelo jako tehdáž za ujímajících se spolků hasičských. Mezi dvěma stranami hostů začala dokonce hádka o tom, mají-li býti zavedeny čáky kožené, nebo lesklé plechové. „Bodejť,“ pravila opovržlivě jedna strana, „někdo vám půjde za hasiče s koženou čákou – čert by do ní lez.“ „A čert by vám dával peníze na plechové čáky,“ rozkřičela se strana druhá. Jehůnek při té rozmluvě nápadně změnil obličej, a zničehonic přerušil hovor o hasičství hřmotnou písničkou. Zpozdilo se již příliš a hosté se skoro najednou zvedli. „I co byste ještě nepočkali,“ pobízel Jehůnek postaviv se ku dveřím a šilhaje po oknech. „Teda já zaplatím,“ vydralo se mu skoro zoufale z hrdla, když hosté přes jeho vybídnutí zůstati nechtěli. A že to byli vesměs lidé dobří, kteří žádné takové prosbě bližního odolati nemohou, zůstali bez meškání a chutnalo jim zase kupodivu. Když za okny září vzrůstajícího požáru náhle po celé šenkovně prudce se osvětlilo, vykřikli hosté „hoří“ a začali se hrnouti ven. Jen Jehůnek nechtěl o požáru ničeho věděti. Zvolal rozpustile: „Nesmysly si tropte z jiných bláznů,“ ale jeho slova se třásla. Teprv když požár se tak šířil a poplach se strhl po celé vesnici, vyskočil na nové připomenutí hostinského, že hoří – a nepodívav se ani oknem ven, vzkřikl: „Prokristapána, to hoří mlýn!“ A vyřítil se za ostatními hasiti. – – – –
Po požáru rval si vlasy z hlavy. Neb jaká jest to útěcha pro křesťana, když bližnímu shoří jen nějaké mizerné kolny a to, co shořeti mělo, neshořelo.