Ocitáme se v ošuntělém krámku na Kaledonském tržišti, kde se válí neuvěřitelně bezcenné tretky a čekají na ty, kdo baží po něčem nehorázně laciném. Ve výloze, jako by tam byla po celé věky, leží dlouhá, značně potlučená mosazná trumpeta, na kterou žádný zákazník dosud nedokázal vyloudit ani tón. Uvnitř si udělaly hnízdo myši, a jak to tak bývá, usadilo se tam i spoustu prachu a chmýří. Zdejší majitel je starý člověk, krámek si zakoupil před mnoha lety a trumpeta už tam ležela; nemá nejmenší ponětí, kde se tam vzala, z jaké země pochází, a neví ani nic dalšího. Při jedné obchodní transakci, ze které nakonec sešlo, si však vzal do hlavy, že ji bude vydávat za starověký obřadní šalmaj, ačkoli si měl uvědomit, že ať je šalmaj co je, rozhodně to nemůže být trumpeta, poněvadž ty dvě věci se vždycky zmiňují pospolu. Nad ní visely akordeony, melodeony, kornety, kovové píšťaly a foukací harmoniky, zkrátka všecka taková muzikantská veteš, která oblažuje duši nuzáka. Až se pak jednoho dne před výlohou zastavili dva ukoptění mládenci z továrny na automobily v Pansophist Road a začali se o něčem dohadovat.
Přeli se právě kvůli těm vystaveným hudebním nástrojům, přesněji o to, jak se na ně hraje, protože měli prostě takové přenice rádi. Jeden z nich tvrdil, že dokáže na každý ten nástroj vyloudit zvuk, a druhý to popíral. Spor byl čím dál vyhrocenější a nakonec skončil sázkou.
„Samo sebou za předpokladu, že je nástroj v pořádku,“ uzavřel Hoskin, který se vsadil, že to předvede.
„To se rozumí,“ odvětil Briggs.
Načež si jako svědky zavolali pár dalších mládenců z dílny, také celých od šmíru a od oleje, a po spoustě dohadování a debat, které jim vydržely po většinu odpoledne, zašli vpodvečer do krámku ke starému prodavači, právě když rozsvěcel začouzenou páchnoucí petrolejku, aby jejím kalným světlem ozářil pramálo přitažlivou výlohu. Po dlouhých tahanicích se s ním dohodli, že za obnos ve výši jednoho šilinku zaplaceného předem bude moci Hoskin vyzkoušet každý nástroj v krámě, který mu Briggs vybere.
A pak zkouška začala.