Ukázky z knihy

Ocitáme se v ošuntělém krámku na Kaledonském tržišti, kde se válí neuvěřitelně bezcenné tretky a čekají na ty, kdo baží po něčem nehorázně laciném. Ve výloze, jako by tam byla po celé věky, leží dlouhá, značně potlučená mosazná trumpeta, na kterou žádný zákazník dosud nedokázal vyloudit ani tón. Uvnitř si udělaly hnízdo myši, a jak to tak bývá, usadilo se tam i spoustu prachu a chmýří. Zdejší majitel je starý člověk, krámek si zakoupil před mnoha lety a trumpeta už tam ležela; nemá nejmenší ponětí, kde se tam vzala, z jaké země pochází, a neví ani nic dalšího. Při jedné obchodní transakci, ze které nakonec sešlo, si však vzal do hlavy, že ji bude vydávat za starověký obřadní šalmaj, ačkoli si měl uvědomit, že ať je šalmaj co je, rozhodně to nemůže být trumpeta, poněvadž ty dvě věci se vždycky zmiňují pospolu. Nad ní visely akordeony, melodeony, kornety, kovové píšťaly a foukací harmoniky, zkrátka všecka taková muzikantská veteš, která oblažuje duši nuzáka. Až se pak jednoho dne před výlohou zastavili dva ukoptění mládenci z továrny na automobily v Pansophist Road a začali se o něčem dohadovat.

Přeli se právě kvůli těm vystaveným hudebním nástrojům, přesněji o to, jak se na ně hraje, protože měli prostě takové přenice rádi. Jeden z nich tvrdil, že dokáže na každý ten nástroj vyloudit zvuk, a druhý to popíral. Spor byl čím dál vyhrocenější a nakonec skončil sázkou.

„Samo sebou za předpokladu, že je nástroj v pořádku,“ uzavřel Hoskin, který se vsadil, že to předvede.
„To se rozumí,“ odvětil Briggs.

Načež si jako svědky zavolali pár dalších mládenců z dílny, také celých od šmíru a od oleje, a po spoustě dohadování a debat, které jim vydržely po většinu odpoledne, zašli vpodvečer do krámku ke starému prodavači, právě když rozsvěcel začouzenou páchnoucí petrolejku, aby jejím kalným světlem ozářil pramálo přitažlivou výlohu. Po dlouhých tahanicích se s ním dohodli, že za obnos ve výši jednoho šilinku zaplaceného předem bude moci Hoskin vyzkoušet každý nástroj v krámě, který mu Briggs vybere.

A pak zkouška začala.

z povídky Troubení k poslednímu soudu

Napravo i nalevo a všude kolem se strhla děsivá vřava, štěkot snad všech palných zbraní najednou, zprvu zrůdně chaotický, a poté přece jen nabral určitý tvar v podobě drobných doprovodných záblesků, zášlehů a dalších projevů. Válečnému dopisovateli připadalo, jako by nepřítel udeřil v jednom šiku a s veškerou bojovou silou naráz – v tom případě ovšem musel být už nyní bezmála úplně rozdrcen.

„Smrt za rozbřesku,“ naskočil mu novinový titulek. Vyslovil ho zprvu jen v duchu, ale vzápětí tento svůj nápad zavolal na výtvarníka. „Museli vsadit na moment překvapení,“ dodal.

Střelba však kupodivu neustávala. Posléze začal v tom pekelném rámusu rozeznávat jistý rytmus. Ten pak zeslaboval – znatelně zeslaboval, jako by spěl k jakési chvilce relativního klidu, k odmlce, v níž mohla padnout zásadní otázka. „Jste už všichni mrtví?“ jako by ta prodleva naznačovala. Mihotavé třásničky výstřelů z pušek řídly a objevovaly se už jen nepravidelně a dunění nepřátelských děl, vzdálených dvě míle, znělo, jako by vyvěralo odkudsi z hlubin. Tu náhle zase něco buď na východ, či na západ od nich vydráždilo pušky k zuřivému štěkotu.

Válečný dopisovatel si usilovně lámal hlavu, co mohlo vyvolat nový střet, a pojednou si uvědomil, že na něho i na výtvarníka dopadá jasné světlo. Spatřil hřeben, na němž stáli, a před sebou černé obrysy střelců běžících k nejbližším zákopům. Bylo vidět, že drobně prší, a o kus dál směrem k nepřátelským pozicím zahlédl, jak přes holou planinu ve zmatku prchají vojáci – „naši vojáci“? Zpozoroval, že jeden z nich rozhodil rukama a padl k zemi. A tu se na okraji paprsčitých záblesků vynořilo cosi černého a lesklého a v dáli za tím obhlíželo celou situaci poklidné bílé oko. „Fíí, fíí, fíí,“ hvízdlo něco vzduchem, ale to už se výtvarník hnal do úkrytu a válečný dopisovatel v patách za ním. Zdálo se, jako by jim přímo za zády vybuchl šrapnel. Oba muži se tiskli k zemi v mělké prohlubni, pak zase světlo i vše ostatní pominulo a zůstala jen neodbytná otázka, odkud se ta záře vzala.

z povídky Obrněné stroje

Poručík udělal několik kroků a začal odpovídat v portugalštině. Náhle se zarazil a smetl něco dolů z nohy. Udělal několik zvláštních kroků, jako by se pokoušel něco neviditelného rozdupat, a odešel pak rychle na bok lodi. Potom se opanoval, otočil se, kráčel zvolna na příď, vyšplhal na přední palubu, z níž se ovládala vesla, shýbl se na chvilku nad druhým mrtvým, hlasitě si povzdychl a velmi opatrnými kroky se pustil zpátky na záď ke kajutě. Obrátil se a začal hovořit s kapitánem, byla to oboustranně chladná a zdvořilá rozmluva, živě kontrastující s rozčilením a urážkami, které zaznívaly před chvílí.

Holroyd z jejího obsahu pochytil jen útržky.

Znovu si k očím přiložil dalekohled a byl překvapen, že mravenci zmizeli ze všech nechráněných míst paluby. Pohlédl do stínů pod přístřešky a zdálo se mu, že jsou plné číhajících očí.

Všichni se shodli, že cuberta je opuštěná, ale že je na ní příliš mnoho mravenců, než aby se na ni mohla nalodit posádka, která by ji řídila, usadila se tam a spala tam: budou ji muset vzít do vleku. Poručík pokročil kupředu, aby chytil a uvázal lano, a muži v člunu vstali, aby mu pomohli. Holroyd prohledával kánoi dalekohledem.

Stále víc nabýval dojmu, že se na ní něco podstatného děje, třeba kradmo a pomalounku. Všiml si, že větší počet obrovitých mravenců – měřili opravdu snad pět centimetrů – nese jakýsi náklad nezvyklého tvaru, jehož účel si nedovedl představit, a že se pohybují z úkrytu do úkrytu. Nepřecházeli přes nechráněná místa v řadách, nýbrž v řídkých rozvinutých rojnicích, nápadně připomínajících postup přískoky, jakými se moderní pěchota pohybuje v palbě. Spousty se jich ukryly pod šaty mrtvého a dokonalá rojnice se seřadila podél boku, kudy teď musel da Cunha projít.

Neviděl je v okamžiku, kdy se na vracejícího se poručíka vrhli, ale nepochyboval o tom, že to byl organizovaný útok. Poručík pojednou vykřikl, zaklel a začal se plácat po nohou. „Uštkli mě!“ řval vyčítavě a nenávistně na Gerilleaua. Pak zmizel přes bort, seskočil do svého člunu a hned se ponořil do vody.

Holroyd zaslechl šplouchnutí.

Tři muži v člunu ho vytáhli z vody a dovezli ho na palubu a on ještě téže noci zemřel.

z povídky Vláda mravenců