Napravo i nalevo a všude kolem se strhla děsivá vřava, štěkot snad všech palných zbraní najednou, zprvu zrůdně chaotický, a poté přece jen nabral určitý tvar v podobě drobných doprovodných záblesků, zášlehů a dalších projevů. Válečnému dopisovateli připadalo, jako by nepřítel udeřil v jednom šiku a s veškerou bojovou silou naráz – v tom případě ovšem musel být už nyní bezmála úplně rozdrcen.
„Smrt za rozbřesku,“ naskočil mu novinový titulek. Vyslovil ho zprvu jen v duchu, ale vzápětí tento svůj nápad zavolal na výtvarníka. „Museli vsadit na moment překvapení,“ dodal.
Střelba však kupodivu neustávala. Posléze začal v tom pekelném rámusu rozeznávat jistý rytmus. Ten pak zeslaboval – znatelně zeslaboval, jako by spěl k jakési chvilce relativního klidu, k odmlce, v níž mohla padnout zásadní otázka. „Jste už všichni mrtví?“ jako by ta prodleva naznačovala. Mihotavé třásničky výstřelů z pušek řídly a objevovaly se už jen nepravidelně a dunění nepřátelských děl, vzdálených dvě míle, znělo, jako by vyvěralo odkudsi z hlubin. Tu náhle zase něco buď na východ, či na západ od nich vydráždilo pušky k zuřivému štěkotu.
Válečný dopisovatel si usilovně lámal hlavu, co mohlo vyvolat nový střet, a pojednou si uvědomil, že na něho i na výtvarníka dopadá jasné světlo. Spatřil hřeben, na němž stáli, a před sebou černé obrysy střelců běžících k nejbližším zákopům. Bylo vidět, že drobně prší, a o kus dál směrem k nepřátelským pozicím zahlédl, jak přes holou planinu ve zmatku prchají vojáci – „naši vojáci“? Zpozoroval, že jeden z nich rozhodil rukama a padl k zemi. A tu se na okraji paprsčitých záblesků vynořilo cosi černého a lesklého a v dáli za tím obhlíželo celou situaci poklidné bílé oko. „Fíí, fíí, fíí,“ hvízdlo něco vzduchem, ale to už se výtvarník hnal do úkrytu a válečný dopisovatel v patách za ním. Zdálo se, jako by jim přímo za zády vybuchl šrapnel. Oba muži se tiskli k zemi v mělké prohlubni, pak zase světlo i vše ostatní pominulo a zůstala jen neodbytná otázka, odkud se ta záře vzala.