Nenalezl by se lepší dělník nad Modráka. To bylo rozhodnuto. Kdož by se byl o to přel v zdejší obci a celém okolí, pokud Modráka znali. K jakékoliv práci nejhorší a nejtužší, v jakékoliv nepohodě mohl jsi ho zjednati, ubezpečen, že bez okolků a podmiňování půjde, ovšem chtělo-li se mu. Na co neměl nikdo dosti síly, trpělivosti, obratnosti a energie, dávno odhodiv motyku či krumpáč, na to hodil se Modrák. Pod zemí ležmo vylamovati kámen do zdejších vápenic a v místech nejhlubšího sevření, jež druzí již opustili co nevýhodná a nebezpečná – ohromná ložiska závadičů čedičových, jako ocel slitá a nepoddajná, při nichž jiný byl by přišel o rozum a marně se ztrhal, zmohl Modrák vždy, a dávno již v místech těch rozkypuje se úrodná brázda, kde jinak šířil by se stále výpalčivý skalní náhon. V takových všech ohledech byl dělníkem podivuhodným, dokonalým: utrhl a zmohl kus té práce, kus té země zdolal.
A přec tedy byl by se sotva nalezl ve vsi člověk, jenž byl by Modrákovi přál – i u hospodářů samých, jimž jeho práce prospívala. Podivno. Neublížil nikomu, s nikým neměl společných zájmův, jež vyvádějí nejvíce nevraživosti a nepřátelství. Ani mravně, ani fyzicky nikomu neublížil. Ublížiti fyzicky značilo by ovšem u Modráka zabíti. Nezneužíval své ohromné síly, nebylo známo, že by se byl popral, i když byl mlád.
Totiž s ním se práti, poštvati si ho vyzývavě na sebe – bylo by zase směšno a nepředloženo. Také nejnadutější flauzista a práč, jakých tolik se rodí po našich vsích, se o to nepokusil. Leč Modrák se vůbec sám vyhnul každému rozporu. K rozporu ani nedošlo pro jeho zasmušilou, nepřístupnou povahu, stranivší se co možná soutyku s lidmi.
Co pro lidi bylo důležitými zájmy, o něž se svářili, nenáviděli a prali, o něž docházelo k nepřátelství životnímu, pomstě a rozvášnění, neznačilo pranic pro Modráka. Odbyl si, co bylo nutno, co žádalo živobytí, a v tomto zájmu mu nemohl nikdo překážeti. A zájem takový – to jeho kruté živobytí a nadlidskou, ještě méně odměňovanou práci, než jak činili nárokův všichni ostatní – mu rovněž nikdo nezáviděl.
Spíš mu přáli, jak se dřel, jen když nebyl více odměňován – to by již nesneslo srdce bližního křesťana.
Ani s nikým náhodou nesousedil – bůhvíkomu patřil ten srázný výmol plný ostruží a kamení, v němž postavenou měl svou chatrč a o nějž se žádný nesoudil. Jinak nebylo by lze se ubrániti mnohé srážce sousedské. Jeť náš soused tak výtečně vynalezavý v příležitostech ke krajní nesnášelivosti mezi sebou: jen dost soudů připravujících na mizinu, jen míti štíra na krku a druhému býti ještě horším štírem, jen moci neustoupiti a z malichernosti přivoditi nejhorší zla, ať na to praskne cokoliv! Ah, co je v tom radosti a hrdého sebevědomí. – Modrák k tomu všemu neměl příležitosti ani vyzývavosti ze strany druhých a nejméně choutek, choutek již nejméně.
Nenáviděli ho jen. Zajisté již kvůli té jeho povaze lidem neodestřené. Čemu lid nerozumí, co zdá se mu tajemstvím, to buď pronásleduje a nevraží na to, aneb se tomu aspoň vyhýbá – a v některých případech zas to fanaticky zbožňuje. Modráka byli by zajisté uštvali a pronásledovali do úpadu, kdyby se ho nebyli báli – takto jen na něho zle nevražili a po straně špatnými vtipy, výsměchem snažili se zlehčiti jeho význam a uleviti svému odporu. Takový pobuda!
Že s ním nikdo společně rád nepracoval, bylo přirozeno. Z konkurenčních ohledů. Špatný dělník nesnese dělníka lepšího. A byli mnozí, kdož vůbec s ním ze zásady nepracovali…
Jedno ale bylo, co Modráka činilo méně hledanějším, než jakým skutečně býti mohl. Bylo někdy v největším kvapu práce, v polou sečení, v polou sklizni. On tak zůstal státi, odpočívaje trochu, hledě v neznámou dál. Ale odpočíval déle, než mu bylo zvykem a potřebou. Nemohl a nemohl se to jaksi odtrhnouti od svých neznámých úporných vznětů. A jako by ještě vzrostla zatím jeho postava – byl to již obr, kus úpalem zažehlé skály, násilím vynořené ze zemského lůna nad ostatní zemskou úroveň.
A v nějaké až šílené vášni vzněcovalo se jeho vidoucí oko a to slepé bělmo křečovitě jalo sebou cloumati v prázdném krvavém důlku. Temně rudl jeho obličej, chmýř jeho temene jako by neklidně vála. – Aha, na Modráka to zas jde, věděli již lidé. Pobuda se ozývá.