Ukázky z knihy

Však již zase znova se rozesmál a s výsměchem, jejž nikdo nepochopí, kdo nezvykl v srdci lidském nalézati dravou běs­nost, jíž jedná se vždy pouze o vhodnou příležitost a o dosta­vení se pravého opojení pro vlastní pekelné záměry – mrštil pak křížem do šedé kamenité cesty vozové, právě doprostřed té bijící se živé i mrtvé změti zasažené morem. – Tam patříš, zasípal, a pokud kříž padal, smál se takto pořád lakomec. A kříž dopadal…

Leč tu již se ztajil dech lakomcův. Jeho smích rozerval se náhle v úžasném, hrůzou ustydlém vzkřeku. Neb z ostatního množství vyzvedla se zrovna jedna bytost v rouchu černě krvavém a těch částí nahého těla z toho roucha vystupujících a zrovna ebenově černých, rovněž s rudým, příšerně planou­cím odleskem; a tato pouhá, beztvárná slitina těla hnilobně odumřelá, vymrštivši jakési pahýly bývalých rukou po tom kříži, dovedla jej uchopiti dříve, než dopadl. A zamávala jím vítězně a jaksi proti samému lakomcovi.

Lakomec uskočil, ale i za ním, v jeho úkryt spěly nepo­hnutě vytřeštěné zornice příšery naň upozorněné a křížem proti němu neustávající mávat, tím křížem, jenž jako by sám na se bral morovou zpodobu těžké, nevýslovné pochmur­nosti. – Nebylo by odolalo žádné srdce lidské a zaniknout by rázem muselo v tomto rozpoutání tolikeré hrůzy proti vší lidské pomíjitelnosti namířené. Jenže on byl lakomec, pro něhož vše ustoupiti musí před jeho poklady, a ty mu víc ne­může vyrvati žádná moc a ani to černé tam strašidlo morové nebude mu moci být nijak na újmu v jeho zřetelech. Zachvíval se křečovitě – ale tomu černému strašidlu chtěl nějak naznačit svou převahu.

Že lakotným svým pomněním byl snad znova povzbuzen a že v témž poměru, v jakém přibývalo mu strachu – byla to již jediná nekonečná hrůza – a co vytrácely se poslední zbytky jistoty, chtěl své zpupnění k posledním etapám znásilniti, čímž snad podaří se mu ještě jednou zvítěziti nad sebou samým. Neodolal tedy a ještě jednou přistoupil k oknu. Vychýliv z něho hlavu daleko kupředu, aby směle a co nejblíže ocítil se u tam těch, pokynul jim jakoby přátelsky. Kynul zvláště té morové bytosti mávající zavrženým křížem a z ostatní družiny vyšvihnuté. Jako by nějak k němu spět měla v úmyslech a třeš­tila na něho zornice bělma téměř zčernalého, zvráceného. A křížem oháněti se neustávala.

Jí, jí to bezuzdně kynul, výsměšně jejímu osudu. A ona v odvet jako by přijímala jeho vděk. Přisouvala se ještě blíž, prodírajíc se morovou masou. A lakomec vztekle, zběsile se chechtal, okázalým hrůzným tím výsměchem vyzývavě dráždil zasvěcence smrti, ale toho přibližování se příšery jako by nepozoroval, snad byl by přece okno uzavřel…

z povídky Lakomec

Nenalezl by se lepší dělník nad Modráka. To bylo roz­hodnuto. Kdož by se byl o to přel v zdejší obci a celém okolí, pokud Modráka znali. K jakékoliv práci nejhorší a nejtužší, v jakékoliv nepohodě mohl jsi ho zjednati, ubezpečen, že bez okolků a podmiňování půjde, ovšem chtělo-li se mu. Na co neměl nikdo dosti síly, trpělivosti, obratnosti a energie, dáv­no odhodiv motyku či krumpáč, na to hodil se Modrák. Pod zemí ležmo vylamovati kámen do zdejších vápenic a v mís­tech nejhlubšího sevření, jež druzí již opustili co nevýhodná a nebezpečná – ohromná ložiska závadičů čedičových, jako ocel slitá a nepoddajná, při nichž jiný byl by přišel o rozum a marně se ztrhal, zmohl Modrák vždy, a dávno již v místech těch rozkypuje se úrodná brázda, kde jinak šířil by se stále výpalčivý skalní náhon. V takových všech ohledech byl dělní­kem podivuhodným, dokonalým: utrhl a zmohl kus té práce, kus té země zdolal.

A přec tedy byl by se sotva nalezl ve vsi člověk, jenž byl by Modrákovi přál – i u hospodářů samých, jimž jeho práce pro­spívala. Podivno. Neublížil nikomu, s nikým neměl společných zájmův, jež vyvádějí nejvíce nevraživosti a nepřátelství. Ani mravně, ani fyzicky nikomu neublížil. Ublížiti fyzicky značilo by ovšem u Modráka zabíti. Nezneužíval své ohromné síly, nebylo známo, že by se byl popral, i když byl mlád.

Totiž s ním se práti, poštvati si ho vyzývavě na sebe – bylo by zase směšno a nepředloženo. Také nejnadutější flauzista a práč, jakých tolik se rodí po našich vsích, se o to nepokusil. Leč Modrák se vůbec sám vyhnul každému rozporu. K rozpo­ru ani nedošlo pro jeho zasmušilou, nepřístupnou povahu, stranivší se co možná soutyku s lidmi.

Co pro lidi bylo důležitými zájmy, o něž se svářili, nenávi­děli a prali, o něž docházelo k nepřátelství životnímu, pomstě a rozvášnění, neznačilo pranic pro Modráka. Odbyl si, co bylo nutno, co žádalo živobytí, a v tomto zájmu mu nemohl nikdo překážeti. A zájem takový – to jeho kruté živobytí a nadlidskou, ještě méně odměňovanou práci, než jak činili nárokův všichni ostatní – mu rovněž nikdo nezáviděl.

Spíš mu přáli, jak se dřel, jen když nebyl více odměňován – to by již nesneslo srdce bližního křesťana.

Ani s nikým náhodou nesousedil – bůhvíkomu patřil ten srázný výmol plný ostruží a kamení, v němž postavenou měl svou chatrč a o nějž se žádný nesoudil. Jinak nebylo by lze se ubrániti mnohé srážce sousedské. Jeť náš soused tak výtečně vynalezavý v příležitostech ke krajní nesnášelivosti mezi sebou: jen dost soudů připravujících na mizinu, jen míti štíra na krku a druhému býti ještě horším štírem, jen moci neustoupiti a z malichernosti přivoditi nejhorší zla, ať na to praskne cokoliv! Ah, co je v tom radosti a hrdého sebevědomí. – Modrák k tomu všemu neměl příležitosti ani vyzývavosti ze strany druhých a nejméně choutek, choutek již nejméně.

Nenáviděli ho jen. Zajisté již kvůli té jeho povaze lidem neodestřené. Čemu lid nerozumí, co zdá se mu tajemstvím, to buď pronásleduje a nevraží na to, aneb se tomu aspoň vyhýbá – a v některých případech zas to fanaticky zbožňuje. Modráka byli by zajisté uštvali a pronásledovali do úpadu, kdy­by se ho nebyli báli – takto jen na něho zle nevražili a po straně špatnými vtipy, výsměchem snažili se zlehčiti jeho význam a uleviti svému odporu. Takový pobuda!

Že s ním nikdo společně rád nepracoval, bylo přirozeno. Z konkurenčních ohledů. Špatný dělník nesnese dělníka lep­šího. A byli mnozí, kdož vůbec s ním ze zásady nepracovali…
Jedno ale bylo, co Modráka činilo méně hledanějším, než jakým skutečně býti mohl. Bylo někdy v největším kvapu práce, v polou sečení, v polou sklizni. On tak zůstal státi, odpočívaje trochu, hledě v neznámou dál. Ale odpočíval déle, než mu bylo zvykem a potřebou. Nemohl a nemohl se to jaksi odtrhnouti od svých neznámých úporných vznětů. A jako by ještě vzrostla zatím jeho postava – byl to již obr, kus úpalem zažehlé skály, ná­silím vynořené ze zemského lůna nad ostatní zemskou úroveň.

A v nějaké až šílené vášni vzněcovalo se jeho vidoucí oko a to slepé bělmo křečovitě jalo sebou cloumati v prázdném krvavém důlku. Temně rudl jeho obličej, chmýř jeho temene jako by neklidně vála. – Aha, na Modráka to zas jde, věděli již lidé. Pobuda se ozývá.

z povídky Pobuda

Tvá smrt nesmí stát se pouhou smrtí. Smrt tvá musí být zadostučiněním celému světu a srdci každému, jež kdy takto bylo zmučeno a loupeno o svá práva lidskosti, až zpráhlo posléze elementární životní nenávistí!

– Není tu zákonů, ohledů, spravedlnosti, jež trestá, ničeho tu není, mravní ani fyzické moci, jíž bych se bál. Jedině smrt tvá, tvé nebytí, je mi spravedlností a žádného jiného soudu se nebojím. Jak klidně ulehne uštvané svědomí mé posled­ním tvým oddechem. A až dravé oko tvé zvraceti se bude v sloup a to tvé pekelné srdce navždy doběsní, v posledním dokymácení sebou zalomcuje a pak náhle bude nehybno a studeno a zříceno – ano, až vposled mizivě zasupe to v hrudi tvé a jeho sopečná výheň v led smrti ztuhne, pak teprv vzejde mně jitro zářivé, v zlatých červáncích štěstí zahájí se nové příští mých dnů!

Jen smrtí vzbuzuje se zase život a smrtí tvou mně dostane se života. Jaké omamné příští slibuje mně život vytoužený, svobodu vězni, zvadlému květu vláhu, ó, víc, život životu! Proto je třeba smrti tvé, že takové velké přinese požehnání…

Bylť zatím muž docela vyvstal z lože v halucinacích trýzně své. A postoupil doprostřed světnice. Takřka míjel v temnu březnové noci, jen nezřetelně, rozplizle, bělavě tanula jeho bytost z šerého prostoru. Ruce měl vztyčeny jako u somnam­bula v náruživé baživosti stíhajícího své vidiny. Jeho zmučené líce podivně vyvstaly a plály žhavě, brunátně prosvítaly – jako i v tmě zřejmo je horečné planutí u nemocného.

Venku, v celém tom nesmírném zřídle mlh, zdánlivě ne­pohnutě vytrvávajícím jako zkamenělé moře, nezdálo se být proniknutí, vše mizelo v nich, co bylo památkou života, jejich hlubinám nezdálo se býti dna. Zdála se to být noc, jíž nemělo být rána. Bylo to jakoby věčné ustrnutí. Jen tou mlžnou ne­konečností to zřelo, bělavě zřelo, jiného proniknutí nebylo. A ve chvílích těch i jinak ztajeno vše se zdálo, co životu od­povídalo. Nic odnikud, hlesu ani vidu. Mhami jako by kvačila zátopa celého světa…

Když vše duše posléze pochopila a uzavřela, dostihnuvši konečného rozhodnutí, proti němuž nevyvstává v ní více důvodů, ztají se jaksi sama u sebe, do své hloubi zaniká. A opo­menuvši pak na tu chvíli svých uzavření a všeho, k čemu právě tíhla, zůstává sama se sebou, v hlubokém němém uzavření, zhostěna všech vztahů života. Jako by se to v té chvíli připra­vovala, odpočívajíc sbírala posilu. A čekala snad vposled, jestli přec nenaskytne se důvodu, z hlubin samovolně vyplynuvšího, jímž by jinak mělo být uzavřeno.

Trval celé dlouhé chvíle tak, v melancholii hluboké, v utkvění somnambula. A jako by čím dále více ztrácel se jeho dech…

Nenaskytlo se žádného důvodu vposled, jímž by jinak mělo být uzavřeno. Odbylo se vše tak úžasně lehce, bez překážky a nesnází. Ani nechápal tu snadnost provedení, kterak to bylo možno? Tím lépe, tím lépe. Kdyby aspoň bylo potřebí toho nejobyčejnějšího obezření, aby nevzbouřil se dům, aby ona nějak upozorněna v poslední chvíli nevymkla se svému ortelu tím či oním způsobem… aby bylo nějaké tajuplné znepokojení nastalo, vybavující se vždy v závažných chvílích, aby aspoň, když nic živého neprotestovalo, hmota v záhadných svých vztazích nastoupila! Ale nic, nic – ah, jak hravě, kupodivu lehce vše se odbylo. Tím lépe, tím lépe.

Každý moment byl mu tak jasným, určitě vyznačeným, vše dálo se tak přirozeně, sledem vymezené nutnosti, žádné neočekávané vzrušení, žádné nepříznivé vlivy – v jeho mysli vše bylo tak ustáleno, vypočítáno; bez váhavosti a kolísání, bez zmatků a nejistoty, srdce ani bouřněji nezatepalo, žád­né zúžení, žádná taková hrůza, kupodivu. Právě tak, jako by jednalo se o pouhé lákavé dobrodružství.

Když scházel z těch schodou – ani jeden nezavrzl, kročeje jeho síní byly virtuózně opatrny, nejmenší ohlas se neudál. Pamatoval se, že z psů měl jakési obavy. Ta divná zvířecí srdce chovají tolik záhadného pudu, jenž nikdy neselže v přípa­dech smrtelných. A nebylo jediného zavytí… a ani psi, když by ho i byli mohli v síni ucítiti, se neozvali, neškrábali na dvéře třebas i nyní s radostným svým kňučením chtějíce k němu, k pánovi, jak jindy nikdy neopomněli by si vésti. Dobytek byl pokojen, jak nikdy nebýval i za klidu jinak úplného: vždy něco zabučeti muselo, zachrouti telátko, jalovička bujná zařinčeti řetězem, koně zahrabati – ale v tu chvíli nic, pranic, a přec i ten dobytek má jímavý, hluboce vyvinutý pud pro vzruch záhad­ných chvil. Vše to živé i neživé zdálo se obestřeno mrtvým nedotčeným klidem jakýchsi mrákot té těžké březnové noci. Ani kohouti v tu dobu neohlásili se prvými svými pozdravy. Hned jarní dobou po půlnoci nastane u nich znepokojení a nikdy neopomenou ohlásiti první chvíle popůlnoční. Ne­sčetněkrát naslouchal ve svých úzkostech a mukách, nena­lézaje spánku ani klidu, kdy ty noci ploužily se kolem něho s takovou nekonečnou příšernou váhavostí, až zoufalo bylo duši, nemohoucí se dočkati zahajujících signálů zvířecích pozdravů vznášejícímu se novému dni. Tak vžíval a vždy se nořil v nezbádané momenty takové a prvým zvukem hned jako by se mu vždy ulevilo, příšerná plouživost noční jako by tu skokem zaspěla vpřed, v mučivou trýzeň jeho nesly se jiné živly a zjednaly mu posilu… oh, tak vítal první ty výzvuky života v těch nekonečných pouštích tmy a samoty. Dnes ale byly by mu nevítány vzhledem k dílu jeho, byly by ho zarazily, cosi mysticky připomněly, jako vždy připomínaly. A byl by mohl, jimi probuzen, slyšeti i jiný, kdo slyšeti neměl, nikdo z těch lidí v domě – každý kde kdo měl zůstati neprobuzen. A dnes kupodivu neprocitla duše kohoutí, nerušila dílo noci. – Tím lépe. A žádné dvéře nezavrzly, jako by byly pro jeho účele schválně namazány, a téměř ani žádné opatrnosti nemusil použíti – ó, jak divuplně vše se shodovalo a sloužilo jeho záměrům! Kdyby celý svět a jeho mínění bylo proti němu, ta shoda, ta shoda okolností sama stačovala opravňovati jeho jednání. I kdyby vše v něm bylo váhalo a nebylo tak pevně uzavřeno a bylo přistupovalo co chtělo důvodů všelikých v poslední chvíli stavících se proti jeho rozhodnutí!

Tam u ní bylo zcela temno. Dobře tak. Světlo, jež oby­čejně po celou noc měla rozsvíceno, neboť se bála tak veli­ce malicherná ta žena, nebylo by mu nijak milo. Co vrhá se hned podivných stínů na vůkolí každým změněným pohybem od takového světélka nočního. Jako by fantastické sbory byly v zápětí člověku a v mimoděčné chvíli ohlédá se člověk spěšně kolem sebe, aby zkoumal každý kout a probíral se šerou směsí, dokud se nepřesvědčí, že to opravdu stínová hra, a nenabude důvodů pro všechny členy bizarních těch rejů, řítících se kolem něho. – Dnes náhodou opomněla světlo přistrojiti. Velmi dobře. Bylo by sic třeba pouhého sfouknutí, jež zajistě bylo by se zdařilo na první ráz – ale co nesmírné perspektivy zjevů dovede odhaliti rázem jediný moment osvětlení, a právě často zjevů, jež navždy měly být utajeny. Tedy dobře, že v jeho případu nebylo světla, byť i toho blikotání, jaké vydává pou­ze taková bídná noční lampička. V nevčas mohl někdo bdít, v nevčas ho zhlédnouti. – Prkna podlahy sebou ani nepohnula, ač jindy některá z nich cloumala sebou při každém nejlehčím kročeji, jeho chůze jako by byla chůze ducha.

Teď ale mohlo nastati to nejzávažnější, čeho se tak bál vzhledem k svému počínání. To mohlo se stát překážkou ne­odstranitelnou, jež by třebas zmařila všechno. Jaksi mravně zmařila – neb fyzicky nemělo se mu víc nic do cesty postaviti, co by nezdolal, tu jako by byl obrněn proti mocnostem celého světa. Ale ta věc tak úžasně nepatrná, směšná, na niž nikdo nemusel mít ohledů pražádných, u něho rozhodovala by vše. Neboť dotýkala se jeho srdce. A jeho srdce vždy a ve všem všady výhradně řídilo všechny jeho skutky, a proto byl tak ne­šťasten, tam, v systému života, kde nikdy o srdce se nejednalo.

Mohlo se státi, že byla by bděla jeho holčička. Začasté v noci se probouzela, chtívala to či ono. Byla by ho pozorovala hned při jeho vstupu. Její velké bdělé oči, trochu uleknuty a překvapeny, byly by se obrátily na nenadálého nočního pří­chozího. Zprvu by asi myslila, že je to bubák, jímž ji strašívali, pak ale hned by poznala tatínka. – Tatínku, byla by naň nejprv zavolala svým zřetelným jasným hláskem tak důvěřivým a hned oběma buclatýma ručkama by se na něho natahovala. A on by ji vzal hned do náručí – musel by ji vzít – líbat jal by se ji bouřlivě na obě líčka a dítě by plesalo hlasně. Třebas chtěla by na ramena, kolem jeho krku. Co by bylo dělat – dětské přání zákon boží. A těšil by se tak otec s dítětem za noční té tišiny, kdy oba právě nemohli spát – a to by bylo místo všeho, co chtěl.

On však přišel za účelem jiným.

Ale i jediný vzlyk, zaplakání z tíživosti sna dětského, i je­diné zachruní holčičky drahé v její postýlce bylo by u něho zmařilo vše, strhnuvši ho neodolatelně celého a beze smyslu v opomnění všech záměrů jiných, k ní, k jeho dítěti. Nesčet­někrát tak po celé hodiny pobýval u ní spící, když tak nemoh spát a muka byla k nesnešení v jeho samotě. V té účasti s ní vždy jako by zase nacházel sebe, vzpamatovávaje se, shledávaje jisté povinnosti mimo toho nekonečného utrýzňování se trýzní svou. Pobýval tak u ní, vyciťuje každý dech její, každé zatepání srdéčka, rtů zaševelení… přichyluje k ní hlavu, dotýkaje se jí tu či onde, jen aby ji jaksi více měl, citem, duší, hmatem, co kolem táhla noc a její tajemství.

Mhy březnové všady spěly…

To nejzávažnější, čeho se nejvíce obával, nenastalo. V tmě vstoupil a jako by ničeho nebylo, jen té tmy. Zdál se v ní míjeti všechen život. I jeho holčička jako by nebyla na světě. Nic jako by nebylo na světě ze všeho toho známého velkého života – mimo ni a temné jeho zámysly. Tím lépe, tím lépe. Ani v samé nejkritičtější chvíli nenaskytlo se důvodu, proč by mělo býti jinak uzavřeno.

Odbylo se vše tak lehce…

z povídky V mhách březnové noci