Však již zase znova se rozesmál a s výsměchem, jejž nikdo nepochopí, kdo nezvykl v srdci lidském nalézati dravou běsnost, jíž jedná se vždy pouze o vhodnou příležitost a o dostavení se pravého opojení pro vlastní pekelné záměry – mrštil pak křížem do šedé kamenité cesty vozové, právě doprostřed té bijící se živé i mrtvé změti zasažené morem. – Tam patříš, zasípal, a pokud kříž padal, smál se takto pořád lakomec. A kříž dopadal…
Leč tu již se ztajil dech lakomcův. Jeho smích rozerval se náhle v úžasném, hrůzou ustydlém vzkřeku. Neb z ostatního množství vyzvedla se zrovna jedna bytost v rouchu černě krvavém a těch částí nahého těla z toho roucha vystupujících a zrovna ebenově černých, rovněž s rudým, příšerně planoucím odleskem; a tato pouhá, beztvárná slitina těla hnilobně odumřelá, vymrštivši jakési pahýly bývalých rukou po tom kříži, dovedla jej uchopiti dříve, než dopadl. A zamávala jím vítězně a jaksi proti samému lakomcovi.
Lakomec uskočil, ale i za ním, v jeho úkryt spěly nepohnutě vytřeštěné zornice příšery naň upozorněné a křížem proti němu neustávající mávat, tím křížem, jenž jako by sám na se bral morovou zpodobu těžké, nevýslovné pochmurnosti. – Nebylo by odolalo žádné srdce lidské a zaniknout by rázem muselo v tomto rozpoutání tolikeré hrůzy proti vší lidské pomíjitelnosti namířené. Jenže on byl lakomec, pro něhož vše ustoupiti musí před jeho poklady, a ty mu víc nemůže vyrvati žádná moc a ani to černé tam strašidlo morové nebude mu moci být nijak na újmu v jeho zřetelech. Zachvíval se křečovitě – ale tomu černému strašidlu chtěl nějak naznačit svou převahu.
Že lakotným svým pomněním byl snad znova povzbuzen a že v témž poměru, v jakém přibývalo mu strachu – byla to již jediná nekonečná hrůza – a co vytrácely se poslední zbytky jistoty, chtěl své zpupnění k posledním etapám znásilniti, čímž snad podaří se mu ještě jednou zvítěziti nad sebou samým. Neodolal tedy a ještě jednou přistoupil k oknu. Vychýliv z něho hlavu daleko kupředu, aby směle a co nejblíže ocítil se u tam těch, pokynul jim jakoby přátelsky. Kynul zvláště té morové bytosti mávající zavrženým křížem a z ostatní družiny vyšvihnuté. Jako by nějak k němu spět měla v úmyslech a třeštila na něho zornice bělma téměř zčernalého, zvráceného. A křížem oháněti se neustávala.
Jí, jí to bezuzdně kynul, výsměšně jejímu osudu. A ona v odvet jako by přijímala jeho vděk. Přisouvala se ještě blíž, prodírajíc se morovou masou. A lakomec vztekle, zběsile se chechtal, okázalým hrůzným tím výsměchem vyzývavě dráždil zasvěcence smrti, ale toho přibližování se příšery jako by nepozoroval, snad byl by přece okno uzavřel…