Krve by se byl nedořezal tehdáž u toho člověka pod oním prvním dojmem, jakoby příšerným dotčením, když jednoho rána vyjížděje ze dvora měl najednou zdání, jako by mu zakulhal kůň. Kůň zakulhat – a děs pojme koňaře. – Temná, ohromivá tucha provalila se mu hned duší, z oněch tuch strašných, zdrcujících prvním rázem člověka celého, poněvadž zdají se s sebou přinášeti hned neodvratnou jistotu, jež jen v tom dosahu svém za každou cenu se odmítá jaksi mimoděk ochranným klamavým pudem, aby člověka hned naráz nepohrobila. Byla to tenkrát tato pravdivá tucha –
Zavřel to na chvíli oči, postřehnuv tu okolnost. Ledovělo mu zatím v nitru, jako by se tam všeho uchopil mráz. Zavřel oči domnívav se, že to byla jen mátoha vidění, jež za okamžik musí přejíti; ale přitom černý dravý tok valil se mu vším jeho lidským ponětím, pustoše je. Nebylo to zrovna ke snesení v ony okamžiky. A raději zas násilným rázem, najednou všemu pohlédnouti chtěje v tvář, oči rozevřel, doširoka, vyjeveně, jako v divém vymknutí se ze sebe – a nebylo ostatního světa pro ty hltající zornice než toho jednoho místa, jakoby strašné díry, jakoby propadliště, té jediné oblasti, té oblasti osudné, v níž přihodila či zdála se mu ona věc.
Nebyl to sen, ani mátoha, žádné pouhé přecházivé zdání: mesiáš kulhal. On si někdy také kůň zakejkluje, zakulhá si z bravury, z nezbednosti, a přišij mu jednu bičem, strhni zavčas opratí, hned toho zanechá! Ale jak tento zakulhal, jak tak divně, neobvykle vlekl tu svou náruční přední nohu za sebou tak s ní bolestivě vybočuje – a jak se při tom tvářil, a jak ty zářné vypouklé oči jeho zřejmě smutněly, v zlém trudu zároveň k němu nazad pomžikujíce, jako by bolestně v bezpomocné lítosti se hanbily, to neznačilo kejkle takové…
Bože, Bože!
– „Evha, evha,“ zadunělo zhluboka zadrhnutým a zprázdnělým hrdlem toho člověka a při tom zrovna dech mu docházel.
Kůň zastavil a vylehčil hned tu nohu, vylehčil nohu jeho mesiáš – a při tom se ten člověk začal mlátit do čela. A jak smutně pak sklopilo zvíře hlavu, jako by tušilo ona muka, jež svému hospodáři působilo, a dávajíc zároveň najevo, že nemůže si pomoci.
Jemu zatím mrtvolná studenost rozlévala se celým tělem, co na okamžik ještě bezradně prodléval, nejsa s to vybaviti se ze svého úžasu, ústa maje malátně rozevřená.
Za chvíli ale praštiv opratí a bičem skočil ku koni. Ještě dřív v trhavém zamžiknutí, za jakési posupné, rozezlené bezuzdnosti zablikal vůkol sebe; byl by ubil každého svědka věci té a svého zřícení – a jestli zvláště někde žena nečíhá, aby viděla, co se děje, ta jizlivá dračice; byl by ji v tuto chvíli najisto umlátil, do němoty, aby jen neozývaly se její běsné výčitky, a aby neslyšel její sveřepý posměch, jímž by ho najisto obsypala.
Naštěstí nebylo nikde nikoho, také na její štěstí jí tu nebylo. Tak byl by mu každý nesnesitelný v jeho neštěstí, jež prožiti chtěl si sám…
„Mesiáši, mesiáši,“ zahýkal dutě z ochraptělých prsou, tak jen, co by nikdo jiný ho nemohl slyšeti, ale v takovém temném zaléhání, jako by dovolávati se snažil neproniklými končinami.
„Slyšíš, co je ti, co se ti stalo, druhu můj?“