I kdyby se bylo v matce Doubravské soustředilo hoře celého světa a v nejzoufalejším úsilí se provalovalo, marno bylo úpěti, marno jí samé hledati a toužiti, aby seznala aspoň to místo – jen to místo aspoň drahé, svaté po nenahraditelné její chalupě, kde taková léta si vládla a jíž uvykla jako svému životu. Marno, v té šíré spoustě jednotvárné a neohraničené rudého tajivého bahna a kalně vířivé vody, shledávati se s takovou nepatrnou okolností, jako je bývalé stanoviště nějaké chalupy. Jako mizivá skořápka byla by v této záplavě připadala i sama chalupa. A po stanovišti jejím se docela sháněti – zdálo se tu zrovna směšno.
Rudě vzplála v nachu celá nebesa a země krvavě zaplála jim vstříc. Jako by nyní z celé té spousty rozbředlé země, zatopené, servané, poskvrněné nekonečným bahnem, vytryskala jediná jitřivá znoj krve. Východ vzejmul se v ohnivou náruč, jež sahala po zemi…
Až z ústraní, nedaleko matky Doubravské, cosi úžasně mizivého v té rozloze zaplání nebes a země začalo se hýbati, provalovati a jako by snažilo přiblížiti se k ní. Plaše, bojácně, nejistě se to dělo. A namáhavě, v těžkém prodírání, jako by úhoři bylo se sunouti po suchu. Také na této pohybující se věci zajitřilo se kus krvavého úsvitu – ovšem bylo to také plno kalného, těžkého bláta, jež lpělo v celých chomáčích. Dovede se totiž zachytiti z míry bláta na takovou rousnou srst psa, delší málem, než je sám. Blížil se to takto domácí pes – starý chundelatý Vořech – a v nánosu bahna jeho nohy nedosti již sloužící docela se propadly, až po břicho, ba ještě výše, až kam to šlo; výše to již věru nešlo. Cesta to zrovna křížová i pro takového psa, jenž žil u matky Doubravské a leccos zdál se již s sebou zkoušet – tím těžkým, nepoddajným, lepkavým bahnem, cesta téměř nemožná. Ale konečně se mu přec podařilo dojíti cíle, totiž tam, kam chtěl.
Kam to chtělo to zvíře?
Pozastavilo se najednou nedůvěřivě na jednom místě. Místo jako jiné, co na tom! Ale nějak nápadně se na něm pozastavil ten pes. A jak to psi činívají, když podařilo se jim dosíci jakéhosi cíle, pozvedl nejprve hlavu a tázavě kolem sebe se rozhlédl. Ale matky Doubravské vedle jako by si nevšímal, jako by nebyla ani jeho hospodyní. Bylo přitom v jeho psím vzhledu cosi nadmíru uboho a žalostno, ač u jakéhosi toho cíle zdál se přec jen být, neboť z místa se nehýbal pořád k sobě snaže se jaksi upoutávati pozornost. Načež schýliv hlavu natáhl čumák, svůj mňouravý, podivný, krátký, chundelatý čumák – může-li se ovšem něco tak krátkého a chundelatě zarostlého a podivného vůbec čumákem nazývati a vůbec se to natáhnouti – napjal jej pak ještě víc jako v pokračujícím a čím dál více ujišťujícím se větření a zaryl zprudka do bahna.
Bylo to ani ne patnáct kroků od místa, kde stála matka Doubravská.
Zachňapal pak v tom místě, jako když si vyšel do polí a někde v díře pod břehem zvětřil by sysla. A vytáhnuv napotom čumák cele obdařený bahnem, takže již nyní docela nebyl ani psímu takovému čumáku podoben, měl nejdříve za povinnost, jak se i slušelo, bahno tlapkou setříti, aspoň pokud to bylo možno, a řádně si odfrkati. Byla k tomu chvilka třeba. Načež dal se do vytí a štěkotu. Do vytí tak kvílivého a žalostného, že v každém bezděčném svědku bylo by srdce zausedalo nad zvířecím žalem neznámým, nebo co to ten pes měl. Takovou chvíli vedl počínaje si v tom svém psím nářku tak jaksi bezohledně, jako to činí ženské zachvácené svým zoufalstvím. Mohlo se tu dít kolem, co chtělo, ten pes ze svého vytí nedal by se vyrušiti. A při tom se to bláto jaksi na něm pohybovalo. Až pak jal se zase usilovně hrabati u tohoto nalezeného jakéhosi cíle, ač to bylo místo zcela jako jiné v tom rudém zbubřelém bahnu, zcela nic se neodlišující. Ač tak těžko bylo se prohrabávati silným, vazkým nánosem slabým jeho tlapkám, přece hrabal vytrvale, jako o závod, někdy zrovna horečně a celkem čím dále chvatněji a posléze jako by se mu dařilo čehosi skutečně se dohrabovati. Zanechav tu svého počínání a vzhlédnuv významně kamsi vzhůru, zavyl znovu, jinak než předtím, v jakési nenadálé zvířecí zjitřené radosti, a upřel napotom ty zarostlé, a k tomu ještě nyní bahnem zalepené oči své v patrném nějakém vyzývání na nedalekou paní svou, jíž teprv nyní jako by si povšiml. I ocasem chtěl při tom zřejmě zavrtěti, leč to se mu naprosto nezdařilo, bylť příliš zatížen bahnem, a tak jen něco řidšího bláta obloukem z něho odtrysklo. A bylo vše to tak nějak směšné, a přitom tak žalostné – zvláště když těma očima jako by neobvykle mžoural snaže se snad lépe prohlédnouti, dalo-li se to vůbec vzhledem k tomu bahnu a té zarostlosti. Matka Doubravská i ve svém ustrnutí nemohla posléze vše nepozorovati. Co má ta mrcha? prokmitlo jí zuboženou hlavou. A když pes nadále neustával ani hrabati, ani čumákem porývati, ani výti, ani štěkati, ani tak mžourati – a čím dále zřejměji jevila se v jeho počínání i jakási radost a jakási úzkost, i jakési obávané napětí a jakési nedočkavé očekávání: tu pokládala matka Doubravská za svou povinnost vše vyšetřiti. Zavolala nejdřív na psa, ale pes jíti nechtěl. Docela jít nechtěl, ač jináče poslouchal snesitelně.
Šla tedy sama, přebrodivši se až k němu. Vysokým jejím nohám, na nichž žádný háv nemusil se úzkostlivě obávati zablácení, a jež ostatně matka nesnažila se zbytečně ukrývati majíc sukni, třebas byla již docela zmáčena, pořádně vykasanou, nebylo to tak zatěžko jako prve nohám psa a ani to tak dlouho netrvalo, mělať matka odjakživa rázný krok.
Zatím značný kus bahna, z něhož pomalu voda vysákala, podařilo se psu odstraniti. Na obě strany je prackama rozmetal. Ostatně nebyla v těch místech vrstva bahna příliš silná. A pod ní jako by bylo tvrdo a hladko. Zdálo se také, že jest tu spodek jako zvýšen a jaksi pravidelně do čtverců rýhován. Povšimla si toho matka, bylo jí to nápadno jako tomu psovi. Neobávajíc se zašpinění, sehnula se nehorázně a sáhla spěšně na to místo, jež přejela několikrát rukou, jako by snažila se je očistiti – ještě temněji a jaksi palčivěji zbrunátněla při tom její líc. Ale bylo třeba ještě pořádněji se přesvědčiti. Mokrou kytlí tedy otřela, co se otříti dalo, čímž ještě větší prostranství jaks taks načisto od bláta se očistilo. Pes jako by jí pomáhal dorážeje jí nedočkavě čumákem do rukou a pokňučívaje při tom náruživě, jako by se jednalo nejméně o nějakého vyslíděného zajíčka, na nějž se hned již musí přijíti. Pak nemotorně a k nezbytí se konečně pletl své paní do jejího počínání, že ho musela nohou odhoditi kus stranou – jako by se to chuchval bláta smýkl…
Můžeš se trochu upokojiti, matko Doubravská, zmírniti kruté hoře své. Něčeho se ti přece dostalo. Cos totiž odhalila, je kus tvé hrdosti a pýchy, tuze ovšem nepatrný zbytek – je aspoň jakoby hrob po nejdražším miláčku.
Ano, byl to tu jakýsi hrob, sled zřícení. Vlastně prázdné nic, na němž donedávna tak mnoho se nalézalo. Dobře nepochybně poznala matka Doubravská toto odhalené místo. Tady stávala totiž kamna. Vedle nich několik dlaždiček, pozůstalých jedině ze všeho příbytku. Je nedovedla voda vyrvati. Anebo nechtěla se již s takovou malicherností obírati, že měla ještě větší cíle pustošení před sebou, za nimiž, zanechavši již těch hloupých dlaždiček, dále se hnala.