Znova na okamžik vnořila v skrýš svých dlaní pohled. A jako by se hořce při tom pousmála. Bylo to pousmání nejtěžšího hoře, ale hoře již dávno uzavřeného, usmířeného se svým osudem, v nějž nevtíráme víc ničeho ze svých jinakých zřetelů a přání – a že jen tak bude, jak býti má.
Načež zvolna otevřela okno.
Oknem vproudilo sem jako u přívalu tolik svěžesti a záře ranní, zavlhlé, kypré, jako mámivé kořenité vůně a síly zrání.
Načež pozvedla ty dlaně k samé hlavě. A zvolna jala se je rozevírati, jako by z nich odestříti chtěla vzácný klenot.
Ptáče zůstalo na nich volno. Po tak dlouhé době zas. Ale jako by bylo zasaženo úpornou křečí, na okamžik nedovedlo se pohnouti, jen čímsi úžasně zlekáno, vzrušeno. Snad vlivy dosavadními, snad tou kynoucí šírou volností před sebou a zvoucí září, hlásající jeho duši o zázracích nebeských. Chvělo se jen a prudce, zmateně na všechny strany očkama těkavě mhouralo. Někdy na okamžik nechalo zcela je zavřená jako v mrákotách.
A ještě prodlévalo, nedovedouc uvěřiti velkému radostnému příští nadcházejícímu mu právě a nemohouc si o něm učiniti pojmu jako o velikém štěstí, jež náhle zakynulo. I jako by také dávno bylo již zapomnělo pohádky a sny o volnosti a záři života kdysi.
Nechávala je tak, trpěliva, poshovujíc úžasu a nejistotám ptačí duše. Ani se nehnula, nic neučinila, aby snad ptáče spíše přiměno bylo k rozhodnutí. Nechávala je do libovůle, do jeho plachého vznětu. Brala divnou účast na tom nevinném zvířecím vzrušení, na tom kynoucím blahu, jež již zajisté musilo ve chvílích těch zasáhati v duši ptáčete. Ano, jako by byla ráda tomu prodlévání, tím jako by si zjednávala jisté zadostiučinění. Tím jako by i jí vytrvávala ještě sladká účast bývalých dob. Ráda, ráda byla, jako umírající vzpomíná blaha života… V omžení dechem neviditelné družné bytosti zachvěla se jí ta záludná poslední radost na duši jakoby na mystickém zrcadle. Svaté rozpomínky naposled zavířily…
Ale příliš kynula již volnost. A tolik záře rozlévalo se vůkol, jež schvacovala pozemský vzhled.
Hle, najednou ptáče zatřesklo perutěmi, vzepjalo se – ale cos nemotorného, těžkopádného, nejistého, nesebraného označilo se v tomto vzrušeném pohybu, jako když se rozběhne batoláček učící se choditi. A uvolnivši se od dlaní náhlým pohybem tím, obloukem zas trudně poklesalo k zemi, do trávy, jako raněno, bezvládně. To nebyl jistě let, vznes u volnosti. Ptáče prudce zadýchalo, nakrčilo se. Ale již tu vdechlo první závan božího vzduchu, první opojení svobody rozlilo se mu duší… A jako by zázračnou tou věcí nabralo svěžesti i síly a v jeho srdce vstoupily bouřlivě všechny blahé sny a vzpomínky života druhdy, již zavířilo perutěmi znova směleji, rušněji a vzneslo se ze země. Na nejbližší keř, hle, podařilo se mu usednouti. Bylo udýcháno, ta hruď ptačí bouřlivě tepala.
Ó, jaké blaho v tom uřícení, v tom střetu s volností! Na stromě jako by jen krátce chtělo odpočinouti, již nic je nezadrží, jen co by nabralo nových sil – ó, jaké blaho v té únavě, v tom nabírání sil ku svobodě!
Těsně přimklo se tam najednou ku sněti, jaksi celé v sebe se vtáhlo. Jako by se to ukryt chtělo před něčím, co by hrozilo mu zabraňovat v jeho postupu. Ale nic již postupu volnosti nezabrání. Zbytečně ještě v bázni a nejistotě, nemohouc pořád jaksi uvěřiti, upjatě a zkoumavě jedním směrem zíralo zpět a jako by se lekalo a hotovilo k obraně. Leč tam nic se nedálo, nikde nic nehrozilo vzhledem k němu a nabyté volnosti.
I odpočinuvši si takto okamžik, začiřikalo náhle ptáče jakoby v předzpěvu a hnulo perutěmi, nechávajíc je chvilku tak u roztouženém prodlévavém vznesu. Pak zaklokotalo. Vzdulo se to cosi úžasného, nebývalého v jeho hrdélku, zašveholilo jako v jásání, jako u výtrysku nesmírného rozpjatí radosti a blaha. Byla to jen krátká píseň, ale jakoby píseň vítězná!
Načež již rušně vzlétalo…
Kynoucí volnost nekonečnosti a božská lázeň všeobjímající nebeské záře jako zázrakem vzpružila mdlé, ochromené údy ptačí a rozohnila jeho duši k síle, touze a naději. A všechny dávno jako pozapomenuté zlaté pohádky a sny o volnosti a blahu života náhle v omamné závrati vystoupily v ní.
A jediná již závrať unášela tu bytost ptačí. Ulétalo z křoviny na křovinu, dál a dále oddalujíc se od toho bílého domku, až mizelo v nedohlednu a volnosti těch těžkých, vonných, tanoucích tam lesů, v té pohádkové říši jejich…
Nechávala okno otevřené a hleděla za ulétajícím ptáčetem tak dlouho, dokud je bylo zřít… Ještě jako trsek pavučinky zakmitlo v dáli. Pak zapadlo navždy – –