– Chichichi, ty blázne procovský, ty nedocpané jelito, ty stržníku, harlekýne, chvastavče, však ti to všechno brzy už také přetrhnu, pochovám tě, miláčku, pochovám, a s jakým gustem! Počkej, jak to tebou zanedlouho hodí, to budeš koukat, to budeš vyvalovat ty své buličí oči, to se ti nebude chtít od tvých mís a tvých hodností, co?
Poznáváme tu zároveň, že vlastní podněty osudové a prostředky výkonné se v mysli našeho podnikatele úplně ztotožňovaly – on, výkonný orgán smrti, vlastně jaksi považoval se za sám majestát její, svémocně ukládající se všem…
– A všechny vás ostatní tam, všechny ostatní, pravím, zdál se pokračovati sžíravý výsměch obstaravatelův vzhledem k tomu stolu. Byl to obligátní stůl předáků našeho města, jsoucích v čele správy, hodnosti, moci, zkrátka „kapacit“ našich, dle výroků jednoho našeho patrně učenějšího a v lepších rčeních zběhlejšího ševce. Takový kmenový honorační stůl, k jakému pohlíží se vždy s respektem. –
Jen se tam naparujte jako krocani na hnojišti, jen se zdejte a tvařte. Nevídání, takoví matadoři! Že máte peníze – inu, známe to, víme, jak to u vás chodí, uvažovat zdál se jaksi dále náš obstaravatel.
– Viď, ty tam, kokrháči, ty žoku peněz, když chodils ještě pro ty šulcovky, nejdřív sám a pak ti je báby nosily v koši. To ses najezdil do Uher nakupovat za ně, co, viď, tam to ještě neznali? Za dvacet jednušek pravých dostals jich sto! To to přibývalo! Pak se už mohlo obchodovat dál „poctivě“, bohatnout, naparovat se! A kolik že ostatních mezi vámi zbohatlo těmi šulcovkami a stalo se tak teprve lidmi, he? Před očima úřadů, četníků, kteří jsou vždy nejhloupější, he? Narážel to náš obstaravatel na druhdy kvetoucí u nás „živnost“ s falešnými penězi, dle svého vyrábitele zvanými šulcovkami, na nichž dobře půl městečka našeho založilo své bohatství, slávu a moc…
– A co ty, vyschlý, chlupatý angrešte tam – pamatuješ se? To byl pangrotek co? Ten se poved, nikomu nedals ani krejcaru a všem jsi se vysmál! Ostatně vy, pangrotáři, všichni, větší i menší, co vás tu všech je – viďte, kšeft nejde, honem teda pangrotek. Všichni to trefíte, všichni v tom umíte chodit! jaksi jízlivě se zachechtal sobě obstaravatel.
– A co ty, hromotluku, tam vedle, co se tváříš jako svatý? Máš svůj druhý stotisíc v kapse, že? Teď si můžeš na ni poplácávat – jen když jsou tady, jen když jsou tady! To se dřeli ti sedláci, co, za směnčičku na stovku daly se dvě tři desítky, ovšem rabat, skonto, interes… To to šlo, to těch statků zmizelo v té tvé bezedné kapse, co? Sedlákům úrodu brals z pole, dobytek jim odváděl, poslední peřinu odnášel. To bylo okradených, ožebračených, z přístřeší vyhnaných nebožáků, co? Ale copak ty máš srdce? Vlastní mámu, vlastní děti okrádáš, holomku, vydřiduchu, kate! Ale jen když jsou tady, viď! A zato jsi vážený dnes a budeš brzy okresním starostou! Tak to mezi vámi aspoň jde, nepostačil se jedovatě ušklibovati náš obstaravatel, bera si ve svém nějak zlém rozpoložení na paškál své lidi.
– A ty tam, ježdíku zakrslý, koukáš nevinně na svět jako holoubátko, co ještě cucá, a přece se pamatuješ na ten svůj ohýnek, co? To byl ohýnek, co, ten se poved, co? Škrtls jen sirkou a už to bylo! To bylo pojištěníčko, co? To bylo zásob, kterýchs jakživ neměl, co ti zaplatili! Povedlo se, povedlo! A chudáku, jak byls ustrašený při tom ohni, jaks řádil, naříkal, bědoval, až jsme se div na tebe nesložili, my, kteří se jakživi nesložíme na nikoho, na žebráka, sirotka, vdovu, jen na svou kapsu. Ostatek, co se vás jich tu nazapalovalo, abyste přišli k pěknému pojištění – chichichi, zrovna včera v noci zas tak něco šikovně shořelo, ani nezatroubili – ještě dobře, že jste si koupili na dluh parní stříkačku, potměšile se štířil v duchu náš obstaravatel u příležitosti těch častých ohňů u nás…
– A ty křivopřísežníku tam, cos odpřísáh sirotkům a okradl je o celé jejich jmění, ten nářek jejich už neslyšíš, viď, ale vedeš si jako nejvelebnější pampáter o Božím těle. Ostatek kdopak z vás neodpřísáhne, je-li čáka, že to vynese! Všechno na světě falešně odpřísáhnete, všechno, všecinko, co sirotci, vdovy, čest, neštěstí a zoufání druhých, jen když to vynese a nemůže na to kriminál, viďte, vy počestní kujóni! A přitom jak bohumile dovedete si počínat, chodíte na velkou do kostela a na Vzkříšení, Boží tělo, vyšlapujete si při tom jako veteráni, chodíte vítat biskupa, světíte prapory, školu – všechno s pánembohem začínáte a končíte, chichichi, vy farizejská čeládko! A viďte, na mé funusky chodit, to je vaše, je-li aspoň v první třídě. To si pak vyšlapujete, to se honosíte, to se měříte ve své důstojnosti! A jak to přejete tomu druhému, jak milé uspokojení vás jímá, když někoho seberu – heč, tu máš, došlo na tebe! A myslíte si každý, že to se týká toho druhého, na všechny že dojde, jen ne na mě… A každý si počínáte, jako byste přinejmenším tisíc roků měli býti živi a shromažďovati svůj mamon a prováděti své neplechy – Chichichi… A zatím všechny vás pochovám a červům složím do země se všemi vašimi hodnostmi a pytli peněz, vy vydirači, stržníci, lichváři, penězokazové, křivopřísežníci, děvkaři – vy kapaciti, vy matadoři, vy šmokové – (jak dávno již vidno, uměl náš obstaravatel slušně nadávat) – všechny, všechny, jak jste tu, vás pochovám…!