Konečně jako by ohromivá síla přízraku, tanoucího na ni odkudsi z toho papíru a vyzývajícího ji k uskutečnění, přemohla její nevýslovné rozechvění a upoutala její pozornost. Začla čísti při šeru zamřížovaného okna, z kouta dvora propouštějícího sem matné světlo:
– Nevděčná ty vošemetnice jedna, přebídná ty nepravá dcero, kterás tolik hanby a bídy na mou starou hlavu přivedla, stálo tam na prvním místě velkým, nehorázným, rozházeným švabachem, význačněji a pokaňkaněji než ostatní, jako by ve slova ta násilně vyvrcholiti mělo veškero opovržení a přesvědčení té, která psala.
– Ale to ti povídám, ne abys mně dělala ňáký kusy. Děkuj Pánubohu, že to tak dopadlo, to jako bys vyhrála terno z loterie, panečku, dalo by nám to ještě co proto a zvláště mně, tvý ubohý matce, kterou ani nezasluhuješ a proti který dopustilas se smrtelnýho hříchu. Což tobě by bylo hej, ty přivedeš si to na svět, užiješ za to všeho hříšnýho, a mně, tvý starý matce, kdy jsem si měla odpočinout a hojit svý mozoly, hodíš všechno na krk. Však jsem s tím už zkusila tolik, jak ty nevděčnice, důro bídná, dcero nepravá, nikdy neuznáš. Klekni teda a děkuj Pánubohu, že se to takto svedlo, že to tvý parchantě je zas ze světa, kam přivedl je tvůj hřích, a že ho můžem konečně vodnýst tam, kam dávno patří, budiž Bohu chvála. Umřelo včera v noci a zítra po ranní ho zakopeme. Však ani nezasluhuješ, ty hříšná duše, která ses tak zapomněla a prohřešila proti světu a Pánubohu a svý matce, aby ti je kryla posvěcená zem – zakopati je i s tebou někam pod šibenici, to byste si zasluhovali oba – co jsem jen zkusila já ubohá, a to máš všechno na svědomí, ty hanebnice jedna, žes poddala se své mrzké zvůli, svýmu hříšnýmu, necudnýmu tělu, fuj, ty jedna, ani to nechci vyslovit, žes nedbala Pánaboha a mých napomínání. Ostatek zkoušelo také dost za tvý hříchy, vykřičelo celý poslední dni a noci, v jednom kuse, chrá… rá… rá, dělej s ním co dělej. Vařila jsem mu heřmánek, mazala bříško, do hapatiky jsem běžela dvě hodiny cesty, já ubohá stará žena schvácená na nohy, zažehnávat jsem mu dala od kovářky, a všechno to stálo peníze, starost, práci a hlavně peníze a přec všechno nic naplat. V jednom kuse jen dokořán, až do jícnu takhle otevřenou hubu (a jako by při těchto slovech značilo se cynické gesto potupného napodobení té otevřené hubičky, z níž vyráželo se ono mučení dětských útrob) – a chrá… rá… vedlo svou, že to bylo k zbláznění. Nespala jsem celý noci, jsem z toho celá zmořená, až běda. Však to nikdy neoceníš a neodplatíš své matce takovou voběť, ohavná ty dcero jedna, a kdybys se byla raděj ani nenarodila, než takovou hanbu a úzkost na mou hlavu uvalit. Až nakonec v tom křiku, oči někam tak ukrutně zvrácený, najednou zhaslo, včera právě po půlnoci. Zaplať Pámbůh. Taky hned klekni, holka, a děkuj Pánubohu. A teď mně ještě jednou s něčím takovým můžeš přijít, ty, ty, ty, slyšíš! A teda zítra ve svátek hned po ranní to odnesu na hřbitov, zakopou to, do posvěcený země pěkně kale uložíme. Za truhličku takovou, pěkně bílou, lakovanou, s flórem kolem, musela jsem napřed položit čtyři zlatý, hrobaři dva, teď za vysvěcení dám padesát krejcarů. A to víš, taky kostelník musí něco shrábnout i svíčkový bábě musím dát, každý by jen dost hrabal při těch posledních věcech člověka, i byť to bylo i jen takový hyždě pouhý – holt, co je vod kostela, všechno je stržník, banda jedna. A ani se kale člověk bránit nemůže všem těm vodřihostům, protože má hanbu v takovým případu a bojí se kale vozvat. Ne abys teda mínila mě nýčko nějak zkrátit, když je to vodbyto. Počítej jen teď k tomu ještě rubášek, koupila jsem ten lepší, mohérový – a za novou karkulku s mašličkou – počítej. Splašila jsem taky kus myrty a nějakým obrázkem jsem ti to taky obložila a svíčku u hlavy zapálila – mínila jsem koneckonců přec, aby po křesťansku odešlo do země, třebas tak s hříchem a hanbou přišlo na svět a mělo tak neřádnou mámu. Hapatika dělá taky přes zlatku a ty vostatní štrapáce, co jsem s tím měla, penězi mně nezaplatíš. Teda jen počítej a počítej se svědomím. A teď si snad nemysli, že když juž je to vodbyto, jak jsem už řekla, že mně nic nemusíš poslat – mámo stará, starej se, aby sis pohodlně pomyslila. To bych – (jako by tu vpravdě se ubrýkla za toho psaní, byla tu rozsáhlá kaňka a papír servaný násilně pérem). Vem si teda hned od pánů službu napřed a hned to pošli, nikdo nečeká a já taky čekat nebudu, ani za tebe dlužna nezůstanu – hned to musíš poslat a čiň se, abys aspoň drobátko vynahradila svý matce, co pro tebe zkusila. Nesmím si na to všechno ani vzpomenout, abych tě nemusila znovu proklínat a rvát si svou starou hlavu – službu si vem ale napřed aspoň na dva měsíce, to ti povídám, snad ti ji daj, jestli poctivě sloužíš, jak chci se nadát, a hned to poslat! A co tohle všechno píšu celá uštvaná a umučená, já ubohá stará žena, leží již tvůj hříšný, mrzký plod pěkně v truhličce vedle na stolici a jako by si pěkně hověl, a taky mu to v tom rubášku a nové karkulce s modrou pentliškou dost hezky sluší, jen co je pravda. A taky jako by nějak přihlédalo k tomu mýmu psaní, že je všechno pravda – oči se nepodařilo mu zatlačit, a taky hubička zůstala mu pootevřena, kdežpak po takovém křiku – a jako by teda přihlédalo k tomu, co ti píši, a vědělo, že je to pravda všechno, a žalovalo při tom na nehodnou svou mámu – však má taky proč… Ale to si pamatuj, to je hlavní, ne abys zapomněla na ty peníze poslat, nebo – –