Ty ruce vzmávající se ku stranám věčnosti jako by chvátily ho s sebou nazvédajíce ho a udržujíce v bytí, které náleželo již dávno nadpozemské jejich oblasti a jejich směru ukazování…
Jen ti kolem něho jako by nevěděli o žádných takových napřažených rukou, ukazujících tak jinam, nevěděli o ničem jiném v bídném svém pachtění po výhodách pozemskosti, v bezuzdném štvaní svých nástrah, zaslepeného zmámení sžíravého svého sobectví, jeden proti druhému a všichni proti všem – šli svým životem jako kalným, hnusným brodem, honili se po svých kariérách, zábavách a požitcích, užívali svého bláznovství a vyražení, žili a tyli v cizopasném vydírání a stržnictví lásky k bližnímu, jednali tak, jako by vše tu tak mělo trvati navždy a nikdy nic nemělo zatlouci na bránu jejich svědomí, čemu musí býti otevříno, aby pak všechny hrůzy hříchu a záhuby vešly v bránu tu. Jako by nikdy nemělo být konce jejich počínání a jejich chodu pozemskosti, brodili se kalným, hnusným svým brodem hříchů.
Všichni ti lichváři, penězokazi, parceláři a karbaníci, všichni žháři, zloději, modláři, vrahové duší i těl, všichni povaleči a pustí mrhači života, pijani, humbukáři, vylhavači a mamiči, chvastouni, frivolní harlekýni, utrhači, kuplíři a cizoložníci, všichni žrecové civilizace, škol, úřadů, kostelů a veškerých těch ničemných, zločinných sinekur žití, které slouží k okrádání mozolů práce, všichni ti menší i větší zlosynové, větší i menší lháři a okrádači života, se všemi svými souložnicemi tajnými i veřejnými, legitimními i nelegitimními, honosivými a naparáděnými, vynášejícími se nad všechno příští v závodění svým líčidlem a svými kokrhely, jež stávají se jejich modlářstvím… ti všichni, co jich kdy bylo a bude a co v bídných snahách svých sešli se k zdejšímu žití, nevěděli a nechtěli vědět o jiném, jako by nikdy nemělo býti toho ohromivého zabušení na bránu jejich svědomí, toho zburcování strašnosti, které volá k zodpovědnosti před soudnou stolicí věčnosti, jež nenechá nikoho nezavolaného…
Kolem něho takto bezuzdně a bezstarostně si plynul život zdejší, chodilo se nadutě a sebevědomě do úřadů, škol, kostelů, obchodů a do čeho všeho, co navymyslila si prolhaná civilizace k odírání lidu – chodilo se do schůzí, na párky z udírny a jitrničky z kotle, panáci života klátili se po náměstí svými okázalými procházkami po boku svých legitimních i nelegitimních souložnic, závodících svými kokrhely, rekapitulovaly se tu důležité vyhlídky povýšení a dietních tříd, přídavků a kvinkvenálek, šance výhodných výdělků a zisků, jež jsou samým zlodějstvím, libováno si ve svém trávení a svém přibývání na váze, umlouvaly se a promlouvaly hloupé slety sokolské a krajinské sjezdy zbytečných jakýchsi žup, aranžovány sterilní akademie, blbé výlety, zábavy, nějací nesnesitelní výboři kamsi důležitě kvapili za svým jalovým posláním, nějaké veřejné otázky se vyskytly, důležité zájmem jedině pro ty, kteří je vymyslili, nějaké volby se odbývaly v potírání stran i jednotlivců… ah, čím vším nezabývá se a nenaplňuje žití lidské, vyvrátivši se ze své přirozenosti jemu přisouzené, ze své jediné pravdy a víry jemu odkázané, čím vším ničemným, nedůstojným, nízkým a planým se nezaměstnává, co bezpodstatnosti, ubohé malichernosti a lži nechová v bídném údělu svém, opustilo-li jednou zákon věčnosti a učinivši si svou modlou pozemskost!
A přece nad hlavami těchto všech zvrhlých povalečů a pustých zahalečů života spějí bez přestání ony rytmy naznačující věčnost a jakoby v odpočítávání všech hříchů, jimiž brodí se žití pod nimi. Jdou kyvy ty, ani jednou neselhou. Neprodlí ani na okamžik v poshovění tomuto brodu. A jako by zároveň určovaly chvíle zániku všeho toho zde, zániku již tak blízkého, neomylného a strašlivého.